Zatím jsme byli jezdit dvakrát, jednou Davos a v pátek Oberalppass. Davos – lehké klouzání v okolí sjezdovky, na pohodu. Oberalppass – to byl úlet – zase taková ta jízda, která ti zůstane v paměti.
Vyjeli jsme autem do Tschamutu, vlakem na nádraží. Všechny kopce zasněžený, i ten nad tratí co se nesmí jezdit. Napadlo tady nejvíc v regionu. Na nádraží téměř nikdo, 3-4 lidi. Největší úlet byl sníh, ten prostě napad a nic dál se s ním nestalo, takže v místě leželo 50 cm lehkého prachu a pak to ticho, nikde nikdo.
Chtěli jsem vylést na Pacolu, kam vedla jedna stopa a tak jsme po ní vyrazili. V půlce cesty, výškově nad žlebama nad nádražím, jsme už viděli toho snowbordáka před námi, začal stoupat o hodinu dříve. Jeho jízda nás odradila pokračovat ve stoupání, jednak nebyla stopa směrem kam jsme chtěli my a pak jsem viděli jak se boří a v tom prašanu mu to nejede. Tak jsem zahli nad ty žleby co ústí nad nádražím. Ty jsem dali dvakrát. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, protože v těch nižších polohách bylo více sněhu než na vrcholu.
Potom jsem vyšlápli ke křížku, na druhou stranu, tam už je vidět první stavební činost – na vrcholu byla betonová patka, konečná budoucího vleku. Jeli jsem až dozadu, s tím, že se dole napojíme na potok a trať přelezeme v místech kde je vlakový most – nad Tschamutem. Tak tady to byl ještě větší úlet. Opět, lehký čerstvý a nijak neufoukaný prašan. Trochu mi to připomělo Kanadu. Bylo se do čeho opřít a celý svah jsme dali najednou. Dojezd byl hustší. V údolí jsou 3-4 metrové křoviska, na těch leželo 50 – 100 cm, tam jsem si nandali sněžnice a tapali na živém koberci, který se různě bortil a propadával.
Došli jsme k mostu, přešli na druhou stranu a dojeli až k autu. Byla to bomba.
Foto: Matěj Mervinský
