Autor: brouček & mt
< ?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />
Výšlapy organizují zkušený freerideři. Jedním z takových, který s účastníky kempů chodí po horách je Michal Brouček. Letošní snowboardová sezóna byla pro něj již dvacátá, což je známka zkušeností, které má. A to nejenom s ježděním v Čechách a Alpách, ale třeba i v mecce freeridingu na americkém Mt. Bakeru. Díky tomu, že v Adelbodenu tráví velkou část zimy, je dobře obeznámen jak s místním terénem, tak strukturou a historií sněhu. Průběžně si tak mapuje všechny důležité faktory hrající rozhodující roli při provozování bezpečného freeridingu. Nejen kvůli bezpečnosti je dobré se nechat vést zkušeným a terénem obeznámeným člověkem. Dostanete se tak do míst, která by vám při týdenním pobytu v resortu zůstala nejspíš uzavřena.
Freeriderový výšlap na Engstigenalp
Na první výšlap touto trasou si vzpomínám jako by to bylo včera. Bylo už jaro a sníh byl jen v nejvyšších polohách. Vyrazili jsme s Tesilem od konečné kabinky na Enstigenalpu po zasněženém platě sevřené vysokými štíty. V dálce nám ukazoval naši výstupovou trasu a my jsme očima sledovali maličké tečky pohybujících se skialpinistů po svahu. Od tohoto památného dne jsem si výšlap zamiloval a při kažké možné příležitosti jsem ho opakoval.
V den, kdy Marek s Radimem dorazili do Adlu, se počasí uklidnilo a čerstvý sníh sliboval nevšední zážitek. Po večeři jsem se snažil přesvědčit někoho z kemperů ke šlapačce, ale snowpark byl v super kondici a všichni se tam těšili. Domluvil jsme se s Markem a Radimem a svěřil jsem se jim s mojí předtuchou. Když jste v horách déle, získáte už představu o počasí a podmínkách, které budou následující den. Hory jsou ale nevyzpytatelné, takže jestli se chcete přesvědčit o svojí prozíravosti, musíte vyrazit ráno na svah a být připraveni. To jsme také udělali. Po menších tahanicích s permicemi jsme ve třech vyrazili směrem na „Ledovec“. Od gondoly jsem zvolil nejrychlejší přístup na začátek šlapačky. Přes údolí jsme se svezli místním přibližovákem a nejvzdálenější kotvou vyjeli až nahoru. Na prknech jsme pokračovali traverzem po svahu na místo odkud se začíná stoupat. Oproti plánu jsme měli lehké zpoždění, které kompenzovala prošlápnutá cesta od skialpinistů. Nazuli jsme sněžnice, hodili prkna na záda a vyrazili. Cesta začíná uprostřed mohutného úbočí táhnoucího se od skalistých vrcholů po rovné plato na dně údolí. Svah je většinou celý zasněžený, sem tam vyčuhuje nějaký kámen nebo malá skála. Napohled jednolitý terén rozdělují menší údolí ohraničené sestupujícími žebry. V duchu jsem doufal, že většina skialpinistů stoupá až na vrchol Grossstrubel do výšky 3243 metrů. Na rozdíl od nás jejich cílem bývá zdolání hory a dolů sjíždějí okolo výstupové trasy.
Při dvouhodinovém stoupání je dostatek času na pozorování okolí. Levou stranu tvoří skalnaté vrcholy s hlavní dominantou resortu již zmiňovanou horou Grossstrubel. Na pravé straně je zpočátku stoupání vidět jen údolí, ale s přibývající výškou se otvírá pohled na vzdálenější vrcholy Bernských Alp. Cesta končí přechodem přes hřeben ležící ve výšce 2900 metrů. V zimním období se na hřebeni tvoří mohutný převis dosahující výšky deseti metrů. Cesta pod převisem je upravována horskými vůdci a nechybí zde ukryté lano a lopata. Strmým svahem jsme se přehoupli přes hranu hřebene. Cíl našeho výstupu byl dosažen. Slunečné počasí, výborná viditelnost, čerstvý sníh. Moje předtucha se naplnila. Ano, byl to ten den, který se již neopakuje. Den „D“, který si zapíšete po paměti po zbytek svého života. Ideální podmínky umocňovala představa sjezdu s dobrými parťáky na které nemusíte čekat a nic složitě vysvětlovat. Chvíli jsme se kochali pohledem do údolí. V dálce jsme jen tušili vesničku Lenk zahalenou v bílém kabátě. Skialpinisté se pomalu vraceli z vrcholu hory, ale nikdo nesjížděl naším směrem. Před sebou jsme měli sjezd panenským prašanem z výšky 2900 metrů.
Nasadili jsme si prkna, Markovi s Radimem jsem vysvětlil naší trasu a vyrazili směrem dolů. Při dobré viditelnosti se snažím zaznamenávat sjezd na kameru. Teď jsem všechno hodil za hlavu a užíval si vlastní jízdu. První metry potvrdili mé očekávání. Sníh, i tady na vrcholu, byl měkký a rychlý. Podjeli jsme obnažený ledovcový útvar a
napříč přejeli první údolí. Pozvolný terén vystřídal strmější svah zakončený ostrým předělem. Technickou jízdou jsme zdolali strmé žleby a ocitli se v širokém údolí. Každý jel svojí trasu. Okolo byly neporušené sněhové pláně. Ostré svahy pomalu uzavíraly údolí, kudy jsme sjížděli až nás terén dovedl k ústí tvořené úzkým žlebem. Lehce lavinézní svahy jsme sjížděli s nejvyšší opatrností. Koutkem oka jsem pořád kontroloval kluky, kteří se drželi na dohled nějakých 20-50 metrů za mnou. Patřičně jsme si vychutnali žleb na konci údolí. Najeli jsme do něj v nejvyšším možném místě a dvě stě metrů prudkého svahu jsem rozjezdili našimi prkny. Za žlebem se nám otevřela krajina. Níže položený terén byl již porostlý menšími stromy. Malinko jsme zpomalili a užívali si jízdu mezi mlázím. Vybírali jsme si menší žleby a přejížděli z jednoho do druhého.
První část jízdy rozdělovalo řečiště potoka s mohutnými kameny. Pomalu jsme se ze 
strany přibližovali až nás svah zavedl do jeho koryta. Rychlou jízdou po zasněžených kamenech jsme se dostali na druhou stranu a vyčerpáním padli do sluncem zalitého břehu. Jen hučící voda schovaná pod přikrývkou sněhu nás pozvolna uváděla do reality po euforickém zážitku. Necelých třicet minut jízdy se zdálo být vtěsnáno do jediného okamžiku. Nikdo z nás neměl potřebu mluvit. Doplnění tekutin, nezbytná Tatranka pro posilnění a po dvaceti minutách odpočinku jsme vyrazili dál. Od potoka jsme vyšlápli necelých dvacet metrů. Druhá část jízdy je dlouhá dalších 5-6 kilometrů. Tvoří ji zasněžené pastviny obklopené lesním porostem. Členitý terén vyžadoval maximální pozornost. Les se pomalu přibližoval až jsme jím byli úplně pohlceni. Široká lesní cesta umožňovala rychlou jízdu po tvrdém sněhu. Vychutnávali jsme si dlouhé táhlé zatáčky a každým metrem jsme se přibližovali ke konci naší jízdy. Cesta končí u výletní hospody Simmenfalle v nadmořské výšce 1100 metrů.
Odtud jsme jeli místním ski busem k lanovce a zpět do střediska Adelboden. Z vrcholu „vysílače“ jsme si prohlíželi protilehlé svahy po kterých jsme dopoledne jeli. Ve snowparku jsme byli před třetí hodinou. Po chvilce okounění jsem odchytil dva kempaře a „zatáhli“ jsme to cestou domů přes údolí Butschi. Údolí je stranou od resortu a je přístupné ze čtyřsedačky. Hodinový výšlap nás opět utvrdil, že tento den byl ten pravý. Opět jízda prašanem a nezapomenutelný zážitek.
