Stoupací pásy

Autor: pospecz

 

Nejmenovaný rozhovor dvou nejmenovaných turistů v jednom nejmenovaném českém lyžařském středisku:

ONA: „Jé hele koukni na ten koberec co ten pán lepí na ty lyže!“

ON: „No jó, hele co voni to tam na to lepěj! To bude asi nějaká ochrana proti poškrábání,

když sou na tý sjezdovce samý šutry…“

ONA: „No ale Franto, vono to fakt vypadá jako nějakej koberec. To asi dolů moc neklouže,

viď. A čim mu to tam na tý skluznici jako drží?“

ON: „No to nevim. Ale bude se to asi dost blbě seškrabávat… Nejsou voni to ty tulení pásy?

To sem viděl v jednom dokumentu o severním pólu…“

Víc z rozhovoru jsme už neslyšeli, protože jsme se postupně vzdálili od fronty a začali stoupat nejmenovanou sjezdovkou nahoru. Nutno podotknout, že podobná témata rozhovorů se zejména v našich horských oblastech objevují přímo úměrně vzrůstajícímu počtu skialpu holdujícím návštěvníkům.

Stoupací pásy jsou často neprávem opomíjeným základním kamenem výbavy každého, kdo se chce pomocí lyží nebo splitboardu vydrápat někam nahoru, aby si užil zasloužený sjezd. Hláška o tuleních nebyla zcela mimo mísu, neboť se jedná o starou a velmi osvědčenou metodu jak se nebořit při výstupu po pás do sněhu. Pásy zaručují kontakt se sněhem a umožňují zcela spolehlivý nezávislý pohyb vzhůru, základní to myšlenku skialpinismu.

Materiály

V současné době se můžeme setkat se třemi typy stoupacích pásů, které se liší v použitém materiálu:

· Moher – klasická přírodní tkanina, která je stále velmi žádaná pro své typické vlastnosti. Moher je lehounký, má nejlepší kluzné vlastnosti a velmi dobře stoupá, zejména v suchém prachovém sněhu.

· Syntetika – speciální tkanina na bázi nylonu, svými vlastnostmi velmi podobná moheru, avšak s horšími kluznými vlastnostmi. Ty vyvažuje celkovou vyšší odolností proti vytrhání a v některých případech i lepší stoupavostí.

· Polyurethan – vydrží vše, je prakticky nezničitelný, bezúdržbový, s minimálními absorbčními vlastnostmi, avšak s problematickými kluznými a stoupacími možnostmi.

Asi nejrozšířenějším materiálem je v současné době nylon pro své vyvážené vlastnosti a delší životnost, někteří výrobci dokonce kombinují syntetiku a moherem dohromady pro zlepšení skluzu.

Je tedy dobré při výběru pásů zvážit jejich předpokládané využití a podle toho se rozmyslet. Pro občasné nenáročné výlety bez nutnosti dlouhých rovinatých přechodů bohatě postačí polyurethan, který je nejlevnější a spolehlivě vám umožní dostat se kam chcete, třeba z konečné stanice lanovky na nejbližší hřeben, ze kterého plánujete sjezd k dolní stanici.

Pro náročnější výlety v horách, kde se za jediný den můžete potkat se třemi i více druhy sněhu, by měl být jednoznačnou volbou nylon nebo moher. Budete mít jistotu, že nenastane problém se stoupavostí a navíc se nevytrápíte v rovinatých úsecích, třeba na dně doliny, kde budete muset jít po svých i několik kilometrů do mírného kopce a oceníte zejména skluz, ve kterém se moheru nic nevyrovná. Vyjádřeno lapidárně – moherové pásy se při dobrém ošetření pocitově blíží běžkám, při chůzi po rovině vás téměř nelimitují, se syntetikou se více nadřete. Proto je také preferován při závodech. Je však křehčí, jeho životnost je kratší, zejména při chůzi na umrzlém zledovatělém sněhu. Syntetika zase není tak náročná na údržbu, absorbuje méně vody a bude sloužit delší dobu.

Systémy uchycení

         

V zásadě se setkáváme se dvěma styly ukotvení na lyže nebo split. Nejrozšířenější je systém špička – pata, kde na konci pásu máte zobáček, který se natáhne na patu a přes špičku natáhnete pružné gumové úchyty, čímž celý pás našponujete a poté přilepíte. Někteří výrobci naopak mají šponovací patku. Závodníci a klasici používají pouze uchycení na špičku, kdy je pás kratší a končí pouze jednoduchým přilepením ke skluznici asi tak 20 – 30 cm před patou. Je to výhodné pro snazší nalepování, kdy nepotřebujete sundat lyži, což vám při závodě ušetří spoustu času. Pro minimalizaci odlepení se konec zastřihává do kulata.

Měl jsem možnost používat oba systémy, každý má své pro a proti, nicméně pro delší výlety, kdy za den třeba i čtyřikrát nasazujete pásy, je rozhodně lepší systém s uchycením na dvou bodech, tj. na špičce i patě, protože někdy i v případě přemrznutí nebo namočení je možné pás lépe zafixovat a pomoci tak ochablému lepidlu.

 

Lepidlo

Styk pásu a skluznice umožňuje lepidlo, které má tu neuvěřitelnou vlastnost, že neulpívá, takže po odtržení ze skluznice na ni nenajdeme jeho zbytky. Jak je to zařízené nevím, nicméně neulpívá na ničem, ani na bundě nebo kalhotách, což mám potvrzeno vlastní nedobrovolnou zkušeností. Při pravidelném ježdění na hory vydrží původní vrstva lepidla zpravidla dvě sezóny, aniž by byl nutný nějaký zásadní servisní zásah. Na ten se duševně nachystejte, když začne docházet k jeho cuckování a tvorbě žmolků. To má za následek tvorbu hluchých míst na pásech, kde se při chůzi začíná usazovat sníh a dochází k prvním problémům s přilnavostí. Nevyplácí se moc otálet, protože nejhorší pocit je ten, když uprostřed kopce, na který se drápete třeba tři hodiny zjistíte, že se vaše pásy válí někde za vámi obalené vrstvou prašanu a vám nezbývá než otočit kurz výletu.

 

Největším nepřítelem lepidla jsou drobné nečistoty v podobě prachu, jehličí, hlíny nebo drobků z baťohu, které jdou po nalepení velmi obtížně sundat a lepidlo časem úplně znehodnotí. Pozor tedy na vhodné skladování a manipulaci např. na štěrkovém parkovišti.

Rozměry

Nejdůležitější je šířka pásu, která by měla být o několik mm kratší než je šířka vaší lyže v nejužším místě. Vzdálenost pásu od hrany lyže by v tomto místě měla být asi tak 2-3mm, je to důležité při traverzu, kdy se vystavujete zbytečným potížím a smykům, je-li okraj pásu příliš blízko hraně lyže. Pokud je pás naopak příliš úzký, hrozí nebezpečí podkluzování, kdy se část vaší hmotnosti přenáší volnou plochou skluznice přímo na sníh a pás potom není tolik zatížen. Samostatnou kapitolou jsou vykrojené pásy pro carvingové lyže, které mají tu výhodu, že kopírují šířku lyže přesně podle jejích rozměrů, ale zase se špatně skladují, protože nejdou obvykle přilepit přesně k sobě a bude nutné používat igelitovou síťku na jejich podlepení.

S délkou pásu si zase tak velkou hlavu dělat nemusíte – prakticky každý výrobce má svůj systém jak délku upravovat, což je většinou velmi jednoduché pomocí ostrých nůžek. Zde se ale opravdu vyplatí třikrát měřit a jednou řezat, neboť se zpravidla jedná o nezvratnou korekturu. Vždycky se však pás řeže pouze z jedné strany, buď u špičky nebo u patky, opět podle konkrétního výrobce. Jedna strana bývá obvykle zanýtovaná, druhá se uřízne, provlékne hrazdičkou a zalepí k sobě. Někteří výrobci nýty nepoužívají a spoléhají se pouze na lepidlo, pak můžete řezat z obou stran. Po nalezení ideální délky se vyplatí délku trvale slepených částí zkrátit na nezbytné minimum, protože čím delší bude spoj, tím více sněhu pod něj zaleze.

Údržba

    

Pásy jsou víceméně bezúdržbová záležitost, občas se je vyplatí naimpregnovat speciálními přípravky, které jsou k dostání v každém dobrém skialpovém obchodě. O pečlivém skladování již byla řeč. Pro lepší skluz není od věci čas od času pomazat pásy sjezdovým voskem a to samozřejmě po směru vrstvení tkaniny. Rozdíl pocítíte na první krok. Vosk se hodí i v případě lepivého sněhu, který má občas tendenci na pásech ulpívat a tvořit tzv. bakule. Když se vám začínají tvořit podezřele často, kupte si impregnaci.

S lepidlem je to složitější. Na drobná hluchá místa bohatě postačí lepidlo v tubě, které nanesete špachtlí na pás, který poté necháte rozlepený od sebe v pokojové teplotě zaschnout asi 8 – 10 hodin. Poté slepíte a hurá na výšlap. Pro kompletní rekonstrukci lepicí vrstvy se prodávají speciální folie, které se zažehlují na odmaštěný pás zbavený lepidla. Toho docílíte nejlépe hranou žehličky, nebo zakoupením speciální horkovzdušné špachtle. Nutno dodat, že při této operaci je potřeba dílna a značná trpělivost. Zažehlování nové vrstvy je pak víceméně jednoduché, jen je potřeba uhlídat předepsanou teplotu, kdy je riziko, že lepidlo nebude držet tak, jak má. Pokud nemáte dostatečné vybavení, svěřte tuto práci raději specializovaným prodejnám, ušetříte si nervy a pokydaný koberec lepivou cuckovatou pryskyřicí jako já před několika lety.

Pokud nastane problém s uchycujícími částmi, je možné je dokoupit. U gumových špiček se stává, že po delší době zpuchří a prasknou, u patek hrozí vytržení nýtů třeba přejetím přes ostrý kámen. I ony se dají dokoupit a opětovně zanýtovat.

Tipy a triky

Pásy jsou choulostivé na mráz. Pokud jste někde na horské chatě a máte lyže venku, je tu určité riziko, že v případě extrémní zimy (-15°C a níž) nemusíte ráno pásy nalepit. Pokud je teplotní rozdíl mezi skluznicí a lepidlem propastný, lepidlo nepřilne a jste v pytli. Vyplatí se proto sledovat teploměr a v případě kruté zimy si dát lyže přes noc dovnitř, ráno nalepit a chvilku venku nechat vymrznout. Rovněž není příliš dobré nechávat nalepené pásy s lyžemi celou noc venku. Nevyschnou, navíc hrozí jejich zamrznutí, kdy po odlepení část lepidla ulpí na lyžích a budete mít problém daný den podruhé nalepit.

Po výletě je nezbytně nutné pásy vyndat z baťohu a vysušit na místě s pokojovou teplotou, ne však přímo nad kamny, jak to dělá spousta lidí, to se zase moc nelíbí lepidlu, které teplotním šokem vysychá.

Pro případy odlepení pásu se prodávají speciální spreje, které působí jako životabudič lepidla. Jsou relativně levné a skladné a mohou ledascos zachránit. Nejsou však všespásné. Pokud sprej nemáte při ruce a pás se odlepí, strčte jej na chvíli pod mikinu, aby byl co nejvíce vašemu tělu, pěkně v teple. Skluznici je nutné dosucha otřít, neváhejte obětovat náhradní vrstvy oblečení či kapesníky. Po nějakých dvaceti minutách je celkem pravděpodobné, že opětovně nalepíte, pokud ne, zbývá v zásobě ještě izolačka jako projev ryzího zoufalství. I ona funguje, jen nezapomeňte něčím přelepit hrany, aby se po deseti krocích neroztrhala.

V případě roztržení pásu stačí dobrá režná nit, dobrý šicí stroj a ruce šikovné přítelkyně či maminky. Vyplatí se ještě pás podlepit izolačkou a prošít i s ní a to klidně z obou stran. Nezapomeňte na spodek opět nanést kapku lepidla.

Přes léto je dobré zabalit řádně vysušené a impregnované pásy do igelitového pytle, zabráníte vysychání lepidla. Od věci rovněž není umístění na tmavém místě, zabráníte vyšisování UV zářením.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

komentářů

Komentáře

komentářů