Autor: pospecz
Zkráceně řečeno je skialp o pohybu v horách na lyžích se speciálním vázáním, které umožňuje přepínání z chůze na sjezd, kdy na lyžích máte nalepeny stoupací pásy, s jejichž pomocí můžete kolmo vyšlapat třeba černou sjezdovku ve Svaťáku nebo rovnou Mont Blanc. Záleží jenom na vás.
Co se týká zmíněných mnoha podob. Někteří ulítávají na svém výkonu a rádi si zazávodí, tj. máme tu závodní skialpinismus, který obecně spočívá v tom, že je vytyčena určitá trať, nahoru – dolů – nahoru – dolů, a ten, kdo ji zvládne nejrychleji, vyhrává. Něco jako cross-country. Na tohle potřebujete asi tak desetilitrové plíce, betonové nohy a ruce a nezměrnou vůli. O sjezdy tady ani moc nejde. Jede se striktně na čas.
Druhou podobou je v Rakousku hojně používaný pojem „touren-ski“, který spočívá spíše v chození s průvodcem po chatách, sedlech a nenáročných sjezdech dlouhých bílých plání v prašanu. V bikové terminologii řekněme turistika. U nás se tato disciplína přetransformovala v chození přechodů (Krkonoše, Roháče, Nízké Tatry, Fatra) resp. v chození po hospodách (bez průvodce…), tak jak to praktikuji často i já, zejména v těch Krkonoších.
Třetí podobou skialpu je hlavně ježdění. Znamená to, že si vyhlídnete nějaký žlábek, dojdete k němu a sjedete ho. Takže vlastně klasický back country bez lanovek. Jelikož jsou Laviny.cz převážně o freeridu, bude se naše povídání ubírat právě tímto směrem.
Jak tedy začít
Skialp vám poskytne neuvěřitelnou svobodu. Nedá se ani srovnat se sněžnicemi, jelikož je rychlejší a daleko míň se u toho nadřete. Kdo koketuje s nápadem, že by to zkusil, měl by vědět několik důležitých informací. Předně je potřeba umět dobře jezdit ve všech typech sněhu. Dále to chce mít alespoň trochu té fyzické kondice, protože přeci jenom na každý kopec musíte vyjít. Na škodu není ani zvládnutí základních horolezeckých technik, pokud máte v merku něco ostřejšího, tj. měli byste zvládat mačky a cepín, práci s lanem, úvazky apod. Hlavním předpokladem je však chuť zkusit něco nového a nebát se toho. To ostatní přijde časem.
Jelikož vybavení není nejlevnější, doporučuji všem zájemcům, aby si nejdříve věci půjčili a vyzkoušeli nanečisto, protože chůze do kopce přeci jenom nesedí každému. Koneckonců i skialp boty jsou trochu jiné než klasické přeskáče, tlačí, potí se vám nohy… to všechno pro pět minut sjezdu. Pokud tohle všechno máte úspěšně za sebou, můžeme přikročit k základnímu kroku a to k nákupu vybavení.
Vázání
Asi nejdůležitější věcí je dobré vázání. Aby to nebylo tak jednoduché, zase bude záležet na tom, co budete s lyžemi chtít vlastně dělat. V současné době ovládá trh velká trojka výrobců – Dynafit, Fritschi a Silvretta. Samozřejmě existuje i celá řada jiných výrobců, ne však moc výrazných. Vázání od Dynafitu je vhodnější na závody a musíte k němu mít i Dynafit boty. Vázání je geniálně jednoduché a o víc než polovinu lehčí než všechny ostatní typy. To je vyvážené přece jen trochu menší odolností při pořádném záběru v těžkém sněhu. I když nechci, aby to znělo nějak kriticky, osobně neznám nikoho, komu by prasklo. Ale až se na něj podíváte, pochopíte…
Silvretta se svým legendárním nesmrtelným modelem 404 udávala dlouho prim a koncepci. Pak ale přišel Fritschiho modýlek Diamir titanal I, čímž konkurenci dokonale vypálil rybník, zvlášť když s ním v r. 1996 Hans Kammerlander sjel Everest. Silvretta reagovala novou řadou Easy go, se kterou byly problémy, když první exempláře celkem praskaly, což jí nijak neprospělo. V současné době už je situace poměrně vyrovnaná, záleží na vkusu každého a samozřejmě i na ceně.
Boty
Alfou a omegou pocitu z jízdy a z chůze jsou boty. Zase záleží jenom na vás, co budete chtít dělat. Je řada modelů ideálních spíš pro chůzi, takže jsou měkčí, pohodlnější a lehké. Dolů si to v nich ale moc neužijete. Na opačném konci jsou ryze freeridové modely, ve kterých ale delší chůze může znamenat problém.
Klasika všech klasik je opět Dynafit. Před lety měl prakticky monopol, jemuž sekundovali Koflach, Raichle, Lowa a Dachstein (jestli jsem na někoho zapomenul, tak pardon). Na současnou produkci skialpových botek se mrkněte na Dynafit, Lowu, Scarpu, Nordicu a Garmont. Všechno je u nás relativně dobře k dostání.
Zásadní rozdíl od sjezdových bot je ve váze, v kvalitní vibramové podrážce a v přepínání režimu ski – walk. Achilovkou všech bot jsou jazyky, které bohužel často praskají. Není proto od věci se při koupi informovat i na možnost jejich dokoupení. Zásadně nezkoušejte chodit v normálních přeskáčích – akorát si zničíte nohy a všechno si znechutíte.
Lyže
Skialpové lyže se od těch normálních liší jenom hmotností, i když v poslední době je kromě závodních „ultralightů“ pozornost věnovaná spíše funkci a pocitu při jízdě. Samozřejmě nemá smysl si kupovat desetikilová prkna. Přeci jen každé kilo navíc je strašně znát – vezměte si, že při jednom tisíci kroků zvednete jednou nohou při půl kilogramu navíc celou půl tunu! Takže pozor – je to znát! Výrobců je celá řada – od kultovek typu Ski Trab a Hagan, což jsou ryze skialpové firmičky, až po klasické výrobce lyží, kteří mají skoro vždy alespoň jeden model s názvem mountain, back country, alpin, freeride apod. Důležité je, aby lyže měly na patce malou prohlubeň, do které zapadne koncovka stoupacího pásu.
Není vůbec od věci provrtání špičky, od čehož se v poslední době bohužel upouští. Provrtání neslouží jako poznávací znamení každého pořádného skialpinisty, ale v případě problému a zranění se špičky provážou smyčkou, nebo se do nich vrazí karabinka a máte najednou ideální sáňky k transportu. Z vlastních zkušeností si ale myslím, že kvalitu lyží nemá smysl moc řešit, stejně je zničíte na nějaké skále… . Měly by být širší – přeci jenom budete jezdit v hlubokém sněhu, výškově tak pod bradu, abyste se vešli do úzkých žlábků a zase se moc nebořili při prošlapávání stopy. Podle mě je skoro nejdůležitější věcí správný design, lyže se vám osobně musí líbit, protože při šlapání je prostě máte pořád na očích.
Hůlky
Ideálními hůlkami na skialp jsou teleskopy. Jednak si je můžete prodloužit na chůzi a zkrátit na jízdu, a jednak je složíte na batoh. Potíž je ale v kloubech, které se často zadírají, nebo zase prokluzují. Asi nejhorší situací je, když vám utažená hůlka zajede při sjezdu trochu víc dovnitř a vy se jí zmrzlýma rukama snažíte povolit. Opravdu zážitek …
Dalším problémem je životnost jednotlivých kloubů a částí. Pokud jezdíte hranu a často leháte, připravte si prasátko – budete skoro zimu co zimu kupovat nové hůlky. Výrobci totiž často v honbě za váhou trochu opomínají pevnostní faktory, takže pokud se vám jednou podaří jakoukoliv část ohnout, už jí dovnitř nikdy nezastrčíte. Pokud jí zlomíte, je úplně vymalováno. Naštěstí je většina hůlek navzájem kompatibilních, takže po několika sezónách budete mít jeden funkční model složený z několika výrobků, jejichž zbytky se budou válet někde ve skříni.
Klasikou jsou Leki. Hodně přitvrdil Komperdell, který začal místo kloubů montovat klasické rychloupínáky jako na biku. To je možná cesta do budoucna, kdo ví. Jinak opět všichni klasičtí výrobci nabízejí aspoň jeden teleskopický model. Stačí zajít do jakéhokoli obchodu a vybrat si. Při koupi věnujte pozornost detailu. Vychytávka je, pokud jsou talířky na závit, kdy podle aktuální konzistence sněhu můžete volit mezi různými velikostmi talířků, abyste se nebořili a při sjezdu okolo sebe nemávali jako nějaký old-school, že jo.
Pásy
Bez dobrých pásů si ani neškrtnete. Dříve se vyráběly z tulení kůže, odtud taky název „tulení pásy“. Dneska asi nejvíc frčí moher, což je taková hebká pletenina. Pokud máte hlouběji do kapsy, stačí vám obyčejné syntetické. Tady bych však nešetřil. Zase platí pravidlo – co od toho všeho očekávám? Buď chci, aby mi dobře stoupaly, nebo aby dobře klouzaly. Nebo obojí, ale to je logicky nejdražší a ne vždycky nejlepší. Dělají se ledovcové pásy, dělá se toho spousta, stejně jako uchycení. Pásy mají zespoda nanesené speciální lepidlo, které však neulpívá, takže při odtrhnutí od skluznice nepotřebujete ředidlo a hadr. Nejedná se o žádný kanagon. Funguje to výborně a dá se to i obnovovat, takže životnost zakoupených pásů je dost veliká. Znám lidi, kteří mají jedny pásy i deset let.
Závodníci si uchytávaj pás jenom na špičce pro snazší a rychlejší odtržení. V horách se mi více osvědčil systém s nanýtovaným zobáčkem na konci, který se zahákne za patku. Obojí má však své přednosti a závisí na každém, co zvolí. Na špici ve světě je Coll-tex a Pomoca. Svého času něco dělala i Salewa, tak mě nekamenujte za nějaké opomenutí. K údržbě stačí obyčejný univerzální vosk, kterým je občas natřete, aby lépe klouzaly. Prodávají se i speciální impregnace.
Tak máme vybavení a můžeme jít na to. Co je radno udělat před prvním pořádným výletem, si řekneme zase někdy příště.
