Autor: oliváč
Horolezec, skoba, lano, laviny, nebezpečí, blázni a řada dalších slov, která napadnou běžného človíčka, který ještě nikdy nezkusil pohybovat se ve vertikálním světě a uslyšel slovo LEZENÍ.
Tento článek by měl těmto lidem (a nejen jim) přiblížit, jak to s tím lezením vlastně je a zda-li jsou opravdu lezci blázni. Měl by laiky, kteří se právě o vás dozvěděli, že lezete, přimět i k jiným otázkám než: “kam nejvýš jsi vylezl?“ a podobným.
Bohužel se do zpravodajství a různých akčních filmů dostávají pouze tragické nebo stupidní a nelogické střípky z lezení, takže není divu, že v tom laik musí mít pořádný hokej a jeden velký otazník v hlavě. V prvé řadě tedy je potřeba si lezení trošku rozškatulkovat.
Jako první bychom Vám představili bouldering neboli lezení bez lana do výšky 5 –ti metrů. Neplést si se sólolezením, protože se padá do matrace zvané bouldermatka a do rukou sparing partnera. Leze se buď na vyšší šutry anebo se dá dobře zabouldřit i na skále, kde vedou i cesty s lanem. Při bouldrování se rozdělují dva druhy přelezu – bouldr a traverz. Bouldr většinou vede na vršek šutru anebo svisle vzhůru. Traverz vede nad zemí kolem dokola. Bouldr má většinou kolem pěti až osmi kroků (samozřejmě může být i méně a naopak) a traverz má většinou kroků o něco více. Rizika při boulderingu jsou především při seskocích, kdy je nutné dobře trefit bouldermatku případně sparing vás na ni nasměruje anebo přichytí. Při nižších bouldrech je riziko téměř nulové. Avšak při tzv. highballech: bouldry až do 8 –10 metrů, je už riziko vyšší. Na boulderingu je nejlepší, že lezci mají hned možnost konfrontovat se s druhými a těžké kroky se dají stále zkoušet.
Bouldrovat se dá na jakémkoliv materiálu. Nejvíce se asi bouldruje na písku, žule a vápně. Samozřejmě se dá bouldrovat i na umělých stěnách. V dnešní době jsou postaveny přímo speciální stěny pro bouldering. Hodně lezců se dnes zaměřilo pouze na bouldering a zdolávají těžší a těžší sekvence pohybů. Mnozí z nich jezdí i po závodech, které se odehrávají na umělých stěnách v lezeckých areálech nebo na speciálních věžích, které můžou být umístěny kdekoliv. V Čechách se takové závody odehrávají pod taktovkou pražského BB klanu a letos by měly být v září na Václaváku. V posledních letech jsou v oblibě závody i přímo v přírodě, většinou v odlehlých panenských oblastech.
Vybavení
Velkou výhodou boulderingu je nenáročnost na vybavení. Na lezení a pro správnou boulder session stačí lezečky – speciální obuv, která dobře obepíná nohu. Vyrábí se řada druhů a z různých materiálů. Každá z nich má jiné vlastnosti a je určena k různým druhům lezení.
Maglajs pytlík– opět se vyrábí celá řada maglajzpytlíků od nejmenších po největší.Používá se na uložení magnésia a buď ho má lezec připnutý za pasem anebo ho má na zemi blízko bouldru.
Magnésium – používá se na vysoušení rukou od potu.Zvyšuje to tak tření rukou na skále. Pozor však je důležité znát, kde se magnésium používat smí a kde ne. Bouhužel téměř všude na písku je používání zakázáno.
Kartáček – slouží k čištění chytů a stupů. Používají se buď speciální lezecké kartáčky anebo i kartáčky na zuby.
Bouldermatka – speciální dopadová matrace, která se po složení dá nosit na zádech.
Tejpka – stává se, že při častém lezení dochází k poranění kůže či prstů. Při drobných zraněních lze kůži či prst ošetřit tejpkou nebo-li lepící páskou.
Lokality
Vhodná místa pro venkovní bouldering v Čechách jsou Petrohradské skály – poblíž Karlových Varů, dále Moravský Kras, Ostrov a Labské údolí. Asi největší boulderingovou mekou je Fointainableau ve Francii poblíž Paříže.
Indoorová boulderingová centra se v Čechách už nachází pomalu v každém větším městě. Mezi nejznámější patří pražský Boulder bar, Ultra ant a Lokal blok, jinak v Ostravě Le bloc a Brněnský VUT.
