Autor: brouček
Vrátná dolina je z Prahy vzdálena necelých pět hodin jízdy a pro všechny milovníky jízdy v neporušeném prašanu je vítanou základnou pro backountry výšlapy. Lyžařské středisko začalo vznikat v padesátých letech. Významnou dominantou doliny je chata Vrátna 750m postavená v duchu tehdejšího turistického boomu. Z této doby se datuje také uvedení do provozu dnes již nefunkční sedačkové lanovky vedoucí do Snilovského sedla 1520m. Turiskický ruch zachraňuje o něco níže položený ski areál, kterým se dá přiblížit k vrcholu Poluďnového Gruňa 1460m a odtud po hřebenech směrem na Chleb 1647m nebo Stoh 1608m. Možných sjezdů je nespočetně a kažký local má své oblíbené trasy.
My jsme hned první den vyrazili pod lany staré dvousedačky a zamířili do nízkých mraků halících horu vysoko nad námi. Prvostopou jsme zdolávali necelých tisíc výškových metrů s nezlomným odhodláním vystoupat až na vrchol. Nekonečně strmý svah byl celý přikrytý čerstvou peřinou, která podle vrcholového měřidla měla výšku 170 cm. První polovina svahu je zalesněna Čechům již neznámým typem lesů. Převládají listnaté buky, z jehličňanů jsme poznávali smrky, modříny a jedle. Porost je řídký a lehce se v něm dá najít slušná stopa pro sjezd. Vrcholová partie je holá s občasným řídkým smrkovým mlázím.
Strmost svahů je překvapivá zvláště po příjezdu z Krkonoš, kde jsou vrcholy téměř ploché. Ve dvou třetinách výstupu se objevilo Slunce, mraky sestoupily do udolí a tak překrásný pohled na okolní vrcholy do půlkruhu rozložené kolem nás, jsem viděli naposledy v americkém Mt. Bakeru. Přirovnání sedělo i co se kvality sněhu týče, teplota byla lehce pod bodem mrazu a sedlý prašánek sliboval jedinečný zážitek. Pro první jízdu jsme zvolili bezpečnou trasu pod lany. Na pláních stříkal sníh na všechny strany, v lese jsme si našli otevřené koryto potoka, který nás zavedl zpět k chatě Vratná. První den jsme se nešetřili a ihned po dojetí jsme obouvali sněžnice a vyrazili k druhému výšlapu. Opět nekonečný výstup, který zpestřila klesající invezrní oblečnost. Na vrcholu Snílovského sedla jsme byli jediní kdo se ten den mohli podívat do sluníčka. Moře z mraků začínalo v úrovni lesního porostu, kolem jen bílé vrcholy, modrá obloha a jinak nikdo. Druhá jízda měla být pohodovou těčkou za uplynulým dnem. Chtěli jsme si šetřit síly do dalších dní, protože nesježděných svahů jsme viděli nepočítaně. Rychlou jízdou po přehledné bílé pláni jsme se přiblížovali k našemu nechtěnému dobrodružství. Jízda lesem byla fenomenální, světlé mýtiny se pomalu svažovaly do udolí. Krátká žebra po stranách menších žlebů sváděla ke skoku a na závěr široké údolí bez porostu plné sněhu až po ramena.
Postranní svahy se pomalu zdvihaly, úbočí se změnilo ve skaliska a úzký žleb, který by mohl být nazýván soutězkou pro svoje vysoké stěny, trčící do nebe se prohluboval do nitra země. Skalnatý jícen na konci 
terénního zářezu, uzavíral naši cestu. Konečná stanice. Pod námi propast, kterou jsme odhadovali na 15-20 metrů. Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou skočit dolů, ale skaliska byla příliš blízko sebe a mě mrzelo že nemáme sedáky pro slanění. Janošíkuv žleb polapil, jak jsme se později dozvěděli, nejednoho dobrodruha. Ten, kdo se nepodíval do jeho otvoru, nemůže říct, že byl na Chlebu a zná všechny tamní terény. Zvažovali jsme návrat vlastní stopou zpět na vrchol, ale zvítětil zdravý úsudek a začali jsme stoupat pravým úbočím ve směru jízdy do druhého sedla. Koupání ve sněhu a vlastním potu, tak by se dalo jednoduše popsat to, co jsme zažívali další hodinu. Konec dobrý všechno dobré. Přelezli jsme vrchol oddělující nás od civilizace a spustili se udolím k naší chatě. Zbytek pobytu byl již bez překvapení a my si užívali jízdy především v lesních žlebech, jelikož se počasí zhoršilo a mlha pohltila celé údolí.
Video ke stažení: Vrátná dolina | 1.38min – 10MB – MOV |
