Laviny v Hochfügenu

14.2.2005
admin

Autor: pospecz

 sjezdovka

 25.1.2005, Kaltenbach, Zillertal. První den, kdy se probouzíme do jasné oblohy. Sněhu sice málo, ale po několika dnech sněhové vánice očekáváme pořádnou prašanovou koupačku. Našim cílem pro dnešní dopoledne bude čtyřsedačka Wedelexpress, jejíž okolí skýtá prostor pro volné ježdění. Po vydatné snídani si vyslechneme rozhovor dvou spolucestujících v lanovce o včerejší lavině v St. Antonu, ve které údajně zůstali tři lidé. Mrkneme na sebe; pípáky a lopaty máme, měla by být trojka a nebudeme jezdit hovadiny. Předtucha nezklamala. Nastupujeme na zmíněnou čtyřsedačku, pod námi půl metru prašanu pokrývá netknuté pláně a žlábky osvícené ranním sluncem. Bezvětří, teplota tak -10°C. Celé tři hodiny pak trávíme v zajetí prašanového opojení, dolů – nahoru – dolů – nahoru, pořád nová stopa, powpow mega! Spolu s námi si mohlo ten kopec dávat asi tak třicet dalších nadšenců.

Panorama Hochfügenu

Okolo poledne nás to začalo táhnout do Hochfügenu. Chtěli jsme na Márovo doporučení vyzkoušet sjezd v lesíku a podívat se na nové propojení obou středisek, navíc už stejně nebylo kde jezdit. Lesík bohužel nijak super nebyl, protože z nedostatku sněhu měl porost výraznou převahu nad sněhem. Když je tak o metr víc, tak je to asi jiný kafe. Celý protější kopec je posetý stopami. Ať už jsme tam, to bude úplná bomba, honí se mi hlavou. Na lanovce nás do očí praští ještě vychucenější záležitost. Náš původní plán musí chvíli počkat. Před námi se tyčí asi čtyřsetmetrová hora, jejíž východní stěnou se line několik skvělých cest. Nahoru se chodí z nejvyššího bodu střediska, takže nasedáme na poslední Doppelmayr a prohlížíme stěnu, která je necelých 300m od nás. Zaujme nás výrazný prostřední žlab, ve kterém jsou stopy od dvou lidí. Vypadá nádherně, rozhodnutí padá celkem jednoznačně.

celkový odtrh

V tu chvíli do cesty najíždějí další dva lidé. Kuva! Rozjedou nám naší cestu! No byli rychlejší, tak aspoň čumíme, jak si to budou dávat dolů. Jedou současně, vzdálenost mezi nimi asi tak třicet metrů a oba jedou pěkně. Najednou prvojezdec začíná padat a s ním celý žlab. Zíráme na tento přímý přenos jako omámení. Co to je? Půlka hory se dává do pohybu a jako se koberec sune po schodech, sune se celá ta masa sněhu i s tím týpkem, bohužel asi stonásobnou rychlostí. Lavina jako prase! Z lanovky se začínají ozývat první hysterické výkřiky, masa sněhu mezitím nabrala obřímích rozměrů. Chlápek mizí v prašanovém mraku a pořád ne a ne se zastavit. Mrkneme zpátky na kopec a vidíme celou tu spoušť. V půlce celé stěny je masivní odtrh, pod ním už nic. Ani sníh. Ze stráně trčí kameny a tráva, hotová základovka. Naše pozornost se začíná upírat k druhýmu týpkovi, co zůstal na hoře. Stál pár metrů nad tím odtrhem a vůbec nechápal co se stalo. Křičel dolů na svýho parťáka, kterej naštěstí zůstal na povrchu a začal sjíždět po těch šutrech. No hrozný.  Oblouky moc dělat nemohl, tak zvolil direct line a dole se na to konto řádně rozsekal. Podle mého názoru měl k  zabití blíže on než jeho kámoš, kterej pomalu začal hledat svoje věci. Čelo laviny sahalo skoro až k turniketům, ale nebylo to nic extrémního, výška sněhu mohla být tak maximálně okolo metru.

Lavinové pole

Ufff, tak do našeho žlábku už asi nepůjdem, je na čase zkusit něco jinýho. Pojedeme ze sedla, i to bude za těchto okolností odvaz jako blázen. Sjezdík celkem ušel, ale zvuk prolétajících vrtulníků nad hlavami na prožitku moc nepřidá. Přiletěli rovnou dva, ale kupodivu směřovali na jiné místo, na protilehlý svah někam na sjezdovku. No asi se někdo zrakvil, ale proč zrovna dva, to musí být asi vážné. No ještě tohle do toho! Vzhledem k tomu, co jsme právě viděli pro dnešek končíme. Sjezdovky jsou v tuhle chvíli taky fajn. lavina číslo dva stroje, za nimi rolba, horská služba, psi, zdravotníci. Chaos. Spousta čumilů. Jojo, tady se něco stalo! Obracím pohled na stráň nad námi a padá mi čelist podruhé. Lavina číslo dva. Desetkrát menší, ale desetkrát víc lidí v ní pobíhá a evidentně někoho hledá. Běhá mi mráz po zádech. Co se to k sakru dneska děje? Vždyť je asi půl metru čerstvýho sněhu, to přeci neni nic hroznýho!
Záchranáři mají první oběť, soudě podle horečnatého, byť přesně koordinovaného pohybu v laviništi. Lopaty kmitají, od nálezu jsme asi sto metrů, takže nevidíme přesně co se děje, ale s dotyčným si dávají minimálně desetiminutovou práci, že by resuscitace? Ufff! První vrtulník startuje, zavěšuje zakuklená nosítka do podvěsu, sedá, aby mohl nabrat oběť dovnitř a nabírá směr Innsbruck.


Žádný extra pocit. Stále nechápu kudy tam najeli. Svah úplně nijaký, spíš takové sedlo, okolo je jednoznačně asi 100x víc lepších terénů na ježdění než tahle louka. Možná to byli nějací rekreanti co vyšlápli několik desítek metrů od sjezdovky a dávali si cígo. Nevim. Divný. Moje úvahy jsou přerušené dalším nálezem, druhý vrtulník se zvedá a pilot opakuje stejný postup jako jeho kolega před chvílí. Víc už vidět nemusíme. Jsou asi tři odpoledne, chuť k dalšímu ježdění se rovná nule, jedem zpátky. Mlčíme, před očima stále stejný obraz. Podle toho, jak byli zabalení a jak dlouho zůstali pod lavinou jim moc nadějí nedávám. Takovej rozdíl –  první obří lavinu odnesly jenom ztracený lyže, druhý, nesrovnatelně menší odtrh možná dva lidi. Pak si vyberte.

Z celého zážitku jsem si odnesl dvě cenné neustále omílané věci – první dvojka udělala chybu, že jela za sebou, tj. zatížení svahu bylo 2x vyšší než kdyby jeli samostatně. Ten nahoře pak jednoduše utrhl zbytek žlebu na prvojezdce, který byl pod ním. Jaké chyby se dopustili ti dva ve vrtulníku opravdu nevím. Snad jen to, že nemá smysl dlouho postávat v terénu, který není jistý, zkrátka najet, sjet a vypadnout na bezpečné místo, odkud je vidět jízda ostatních. Nikdy nemá smysl spoléhat na to, že cestu před vámi už někdo jel. Falešná důvěra! Nejdůležitější ponaučení pro mě je však úplně jiné: Nikdy nevíte dne ani hodiny, odkud to přijde, takže pípák je fajn, ale žádná spása…Podvěs č. 2

PS: Po návratu do Prahy jsem na stránkách rakouské horské služby našel tiskovou zprávu o tom, že dva lidé pohřbení lavinou v Hochfügenu měli neuvěřitelné štěstí, jelikož ve chvíli odtrhu byly na místě dvě helikoptéry se záchrannými týmy, které byly přivolány k úplně jiné lavině, která se obešla bez nutnosti nějaké akce. Evidentně to byla ta, kterou jsme viděli v přímém přenosu. Zpráva končila slovy, že kdyby celá záchranná akce proběhla standardně, tj. s minimálně desetiminutovou prodlevou nutnou na přílet, ti dva lidé by nejspíš nežili. Pak se v tom vyznejte…

< ?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" /> 

 

Komentáře

komentářů

Komentáře

komentářů