Rumunsko aneb nech kosu viset

7.3.2005
admin

Autor: jackin

Proteklo několik dalších soudků národního moku, krystalizovala posádka, přesná oblast pro naše radovánky, termín a další po všech čertech veledůležité věci. Nakonec moje už dost vytrénovaná játra byla ráda, že se odjíždí. Týden před odjezdem se dozvídáme z mailu horského vůdce Ilji Kuzmi, že v pohoří Fagaraš na Balea Cascada napadlo 120 cm prašanu, což přijímáme jak s nadšením, tak i s obavami z lavin. Následně vypukne „ropný konflikt“, nervozita vystupňovaná nejistotou všeho stoupá, ale nás už nic nezastaví. Dvě auta, osm lidí a pátek 21.3.2003 – magické číslo v kalendáři okroužkované fixem jako snoubenka.

Marova „Anča“ Škoda Favorit si stále nemůže zvyknout na moji oslňující společnost a protentokrát mi dává najevo svoji nepřízeň proraženým pláštěm kousek před Rumunskem. Zanedlouho už v „zemi snů“ nakupujeme vodky, piva a cigarety v jednom supermarketu velikosti venkovské Jednoty za totalitního režimu. Takto vybaveni se zastavujeme na opravu vzniklého defektu. Servis jako když vystřihnete z nabídky realitního týdeníku v rubrice „Předám za likvidaci“ – ošuntělá dřevěná chatrč s polorozpadlými ploty a všudypřítomným harampádím připomínající spíše výkup starého železa než profesionální dílnu. Přesto nám místní týpek svou šikovnou improvizací a dobrou cenou dokázal pravý opak.

údolí Balea Lac

K odpoledni po dlouhém stoupání serpentinami k Balea Cascada v 1400m konečně vypínáme motory. Naštěstí kabinová lanovka na Balea Lac 2034m funguje, zejména díky každoročním závodům X-ride. Dostáváme, nejspíš z obavy o pumový útok, do kabiny eskortu tří policistů ze speciální jednotky, které odměňujeme plecháči radíků. Po nedůvěřivém optání na nosnost a přepočítání osob a nákladu, důkladněji zkoumáme tento inženýrský výplod fantazie, možná z první poloviny minulého století. Po zdárném přistání dojde k placení a projeví se typická česká mentalita – dohadujeme se o rumunské tisíce, ale prakticky pouze o pár našich korun. Takové faux-pas jsem ještě nezažil.

Na konci údolí u zasněženého jezera Balea Lac stojí dvě skorodřevěné chaty. Jedna se jmenuje taktéž Balea Lac, kde jsme se nakonec ubytovali v podkroví s balkónem. Ten jsme ihned předělali na kuchyň, mrazák a koutek pro kuřáky. Na vstupních dveřích obvykle visí cedulka „Avalanche danger“. Druhá méně malebná chata je Paltinu, kde nemají točené pivo a ubytování je paradoxně dražší.

 

 Údolí kolem Balea Lac má severní orientaci a klasický U tvar, s několika sedly a hřebeny tyčícími se do výšky kolem 2500m, na druhou stranu dlouze spadá širokým, téměř  plochým údolím s koncovým zlomovým svahem k Balea Cascada (spodní stanice lanovky). Nás okamžitě uchvátila jeho momentální vysněženost, krásné žlaby různých sklonů a tvarů, rozsáhlé svahy s kaskádovými skalními bloky a nesčetné množství přírodních skoků. Suma sumárum s chatou, cenami, spaním v teple, často azurovým počasím a nevelké lidnatosti frírajdový ráj. A komu je to málo tak může na den přeběhnout přes západní sedlo do přilehlého údolí stejné orientace či přes severní sedlo na málokdy ježděné ale relativně bezpečnější a pozvolnější jižní svahy. Odtud existuje nejhezčí a nejrychlejší návrat tunelem asi kilometr dlouhým, připomínajícím spíše krasovou ledovou jeskyni než letní motoristický průjezd hřebenem. Má stálou výšku a končí kousek před chatou Paltinu.

Poté, co ráno procitnete v místnosti s komicky rozhozenými údy padlých těl na loži, rozlepíte jedno a následně druhé oko, upoutá vaši pozornost skrz prázdné láhve vodky podkrovní okno, za nímž vystupují již sluncem doběla nažhavené východní svahy. A také to rozpaluje skoro zapomenuté myšlenky na pojezd v prašanu, cuká to s nohami, jak si rozpomínají na božské surfování a ruce už už se v rychlosti oblouku dotknout toho “zlata”. První dojem z rozježděného svahu díky závodům X-ride, kam jste to vyběhli bez pásů či sněžnic rovnou po schodech za několik desítek minut, nebyl zrovna to, co jsme čekali. A tak neváháme a po doplnění tekutin stoupáme téměř vlastní cestou pod hřeben. Dál je jen tvrdý firn a silný vítr co se dokáže dost přísně opřít do prken na zádech. S lehkým šimráním z očekávání neznámého, které vždy odejde po pár obloucích už si to chrochtáme dolů. Pár skalek po cestě pro jistotu minu (první den nepřehánět) a už jen konečný zlom za kterým si v příliš položeném oblouku tradičně vyhazuji pravé rameno se skórem 15:24 vůči levému. Pro dnešek se rekreuji dále již jen vsedě, ostatní jdou na neodpanněný žlab přímo nad chatou, končící sedlem. Po nějaké době přicházejí ke stolu s rozzářeným pohledem, přestože už před chvílí se slunce schovalo. Hostina emocí může započít.

Pondělí, závodníci a pořadatelé odjeli, jsme tu jen my a obsluha chat. Lanovku se rozhodli kvůli opravám pozastavit na celý týden, takže plánovaný sjezd na Balea Cascadu se prozatím nekoná. Taktéž teploty se z hodně mínusových hodnot vyšplhaly ke kladným, což nebudí přílišnou důvěru. Ale pokud to tady máme celé pro sebe, nebudeme přece sedět na kanapi. Vystoupáme tedy přes opuštěný svah na kterém se předchozí den konal „chinesse downhill“ do Z sedla. Mara, Sinek a Dejv mizí po hřebenu s cílem dát výrazný žlab v S svahu, který však nevypadá příliš bezpečně. Zbytek sjíždí dál na Z do údolí přilehlého. Po kilometrovém sjezdu se dno údolí již jen zvolna svažuje s několika příkrými zlomy. Nechal jsem se unést dokonalou atmosférou a sjíždím stále níž. Tam kde mi začínají smrky mávat na pozdrav a dál už to nejde,  zjišťuji, že jsem zůstal sám. Honem zpět. Sněžnice se boří jen pod kolena, slunce připaluje tak, že se potím jak hrobník v létě. Už od rána to práská a letadla z Bagdádu to rozhodně nejsou. V jednom nevinném zlomu se sklonem tak 20o pod sebou náhle uslyším tlumené „brum“. Opatrně, jako mim ve zpomaleném filmu, odkráčím přes tenkou trhlinku. Jak je dlouhá, nemám zrovna teď chuť zkoumat. Následný kuřácký sprint by se spíš hodil do „Neváhej a toč“ než do „Branky, body, vteřiny“. Trocha černého humoru: „Tak už to začíná…“, ale to jsem ještě netušil, jak jsem blízko pravdy.

Ještě ujdu pár set metrů a jsem konečně u šutru, na kterém si všichni opalují pupky. Po krátké přestávce přijíždí i další tři, kteří nakonec zanechali pokusu o žlab nad sedlem a raději si dali dva žlaby podél našeho sjezdu. Nahoru prý v poho a dolů na druhou stranu sjedeme až k chatám. Fajn. Později se ukázalo, že na co celý den pražilo slunce, to se pod sněžnicemi smýká dolů. Jako předposlední jsem raději zvolil cestu příkrým žlabem, než balancování na mokré skále. Peťa to supí opatrně za mnou, ale nenadává u toho tak moc jako já. Než jsem se vyplazil úplně nahoru, slyšel jsem nějaké zadunění, stejné jako celý den, jen trochu blíž než obvykle. Nevěnoval jsem mu pozornost, i když mi vrtaly hlavou nesrozumitelné výkřiky kamarádů za skalním žebrem. Asi toho už mají plné kecky, tak si verbálně ulevují. Až nahoře mi Honza ukázal nehezkou deskovou lavinu s metrovým odtrhem. Další dva, kteří museli před ní uskakovat na skály a křičeli, ať nad nimi nedupeme, zvolili raději ústup a cestu přes sedlo. Jo tak to byla blbost a štěstí dohromady. Ještěže jsem ráno vzal L.S. (oblíbená značka cigaret šťastných úderníků). Honem pryč, než odtaje i zbytek. Sjezd byl příkřejší, ale bezpečný (což jsme se domnívali ještě následujících 24 hod., ale o tom až dále ). Po delším čekání už naše ztracence vidíme na horizontu sedla. Vysílačky by se možná sem tam užily, říkal jsem si. Hospodu nám z nezájmu zavřeli dříve, než jsme se stačili najíst a zkulturnit. Hlavního slova se chopí Čandy, jediný „normální“ policista kterého znám. Během několikahodinového kulturního bloku nám vypráví vtipy či historky ze zásahů speciálních jednotek. A pak že člověk potřebuje k životu média…

Ráno zoncna rumpluje jako každý den a tak se nikam neženem. Zahrádka před chatou vypadá přitažlivěji. Sinek s Honzou nám předšlapávají jeden fotogenický žlab v meziskalí nad chatou, pivo teče a sluneční hodiny provizorně vyrobené z rampouchu ukazují něco po poledni. Mara s Čandym se domlouvají s chatařem a sjíždí z 2.patra rovnou z naší jizby lomenou střechu. Inspirovaný chatař bere bigfooty a jde na to taky. Po druhém pokusu se při dopadu, vzhledem k nosnosti lyží, rozstřelí o plechovou krytinu a s vyrakveným kolenem (asi vazy či co) odkulhá s oporou kuchaře točit zpátky za bar. Tři odchází omrknout tunel a jižní svahy. Pět nás vyráží do žlabu, který má cosi společného s posledním včerejším sjezdem. Už několik hodin je ve stínu a tak by mohl být bezpečnější než kterýkoli jiný, říkáme si. Peťa bere pro štěstí již osvědčené L.S. Dáváme rozestupy a už to mažem počátečním svahem. Bez toho, aniž bychom si zjistili kvalitu sněhových vrstev. A řežeme svah traverzem. Chybu si uvědomíme, až když je příliš pozdě. Ten, co jde druhý, se zničehonic začne na sněžnicích propadat přes půl metru pod stopu. Znejistí, párkrát přešlápne a náhle vytřeští oči nad sebe. V mžiku zmizí v proudu bílých ledniček a televizorů. Odtrh mine ani ne metr prvního, ten reaguje bleskurychle a maže na lyžích podél sesouvající se laviny. Pak odbočí a ohlédnutím zjistí že je mimo nebezpečí. Ostatním se to utrhne asi 5 metrů před a se zatajeným dechem sledují, jak dopadne onen jedinec, co se zrovna „koupe“. Jeho výpověď je dosti výmluvná.

Náhle jsem uslyšel velmi blízké „vrum“. Podívám se nahoru, jak se na mě s praskotem řítí obrovská masaSinek a jeho originální styl sněhu. Ta deska mohla mít dvacet metrů výšku a třicet šířku, no dobrých pár tun a já přesně uprostřed. V ten moment jsem pocítil zoufalství a bezmoc – bylo mi jasné, že tomuhle už neuteču. Ještě jsem stihl protáhle zařvat jedno sprosté slovo, podseklo mě to v pase a už jsem se v tom mlel. Hůlky jsem ztratil ani nevím jak. Na batoh na zádech jsem úplně zapomněl. Jen jsem držel ruce před hlavou a snažil se šlapat vodu a mávat lokty jako při jedné velmi známé písni, co hrála předchozí večer. Chvíli nahoře, chvíli dole, tíha jako když na vás lehne Helenka Růžičková. Další myšlenka byla vůči kamarádům dost nedůvěřivá – “Je to v …, opravdu budou schopni mě najít a vyhrabat ? A za jak dlouho ?” Naštěstí to bylo předčasné. Když jsem se po několika sekundách  zastavil, udělal se mi kolem obličeje průzor. Vypliv jsem kuckavě sníh, sundal si zalepené brýle a zjistil že ležím na zádech jen 30 čísel po povrchem. Jelikož mi ze sněhu trčela fošna, byli u mě natotata. I když jsem tam byl jen minutku, začal mnou prostupovat neúprosný chlad. Nechtěl bych to zažít hlouběji, déle a už vůbec ne znova. Byl jsem tak šťastný, že jsem mlel samé nesmysly. Veselka veliká. Pár fotek a pózování a jde se zpátky do baru na přísnou psychoterapii.

Pozdní vstávání na horách není nikdy dobré. Potvrzuje to zpráva chlápků od lanovky, že nám dole stojí jedno auto rovnou pod odtávajícími krápníky. Nikdo nechce mít ze střechy cedník na halušky a většina sjíždí údolím dolů. Ostatní marodí, nebo volí variantu romantické procházky tunelem. Blondýna v bikinách, opalující se na balkóně, nám po týdnu nezvedá pouze náladu. K večeru se unavený výsadek vrací, auto je v pořádku přeparkováno. Jen po cestě zpět se vyskytlo vlivem oteplení pár prasklin a množství lavinek mokrého sněhu na postraních svazích údolí. Mají toho plné nohy. Nikdo už nemá chuť někde něco sjíždět. Co se dále týče chuti, točené pivo dnes došlo. Návrat na druhý den, včetně návštěvy Drákulovy rezidence a jeho proslulých vinných sklepů, je vítanou myšlenkou.

Odjíždíme s úlevou, dalšími zkušenostmi a nezapomenutelnými zážitky stále před očima. Tohle údolí nám všem bude dlouho chybět. Prozatím. Vždyť tentokrát to mělo dobrý konec !? Ačkoli, stále se mi vrací jakási školní dějepisná vzpomínka o sedlácích…

Nějaká ta fakta co se můžou hodit :

  • Termín byl 21.3. – 28.3.2003
  • Obstojné informace o lanovce, lavinách, sněhu či ubytování přímo na chatě Balea Lac (nebo Bilea Lac, to je jedno), Regine & Gunter Klingeis, tel.: 0788/609930, 0788/109930, 0745/072602 a 0745/084592. www.balea-lac.8m.com
  • Dálší info o sněhu od rumunských horských vůdců a předpověď počasí na tel.lince ČHMÚ.
  • Zasurfujte si na www.xride.ro
  • Dobrá mapa asi neexistuje (1:75 000 se mi zdá trochu hrubá i na nákupy do supermarketu).
  • Ceny (1.000 lei je něco pod 1 Kč) : lanovka za 1 os. plus bágly 78.000 lei, vodka 10cl nebo pivo 0,5l = 20.000 lei, hlavní jídla pokud si nevaříte kolem 100.000 lei, ubytování od 200.000 lei na osobu, benzín kolem 25.000 lei.
  • Použitý toaleťák (ten zahnědlý či zažloutlý) se neháže do porcelánu, ale tradičně do koše vedle z důvodu tenkých trubek do septiku.

Komentáře

komentářů

Komentáře

komentářů