Autor: redakce
< ?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />;)
A když se v místních novinách navíc krátce nato objevila reklama lokální mlékárny s fotografií muže lačně hltajícího mléko, bylo to už jasné i těm horami téměř nedotčeným obyvatelům Tyrolska – to zas Holzer sjel na lyžích nějakou „nemožnou“ stěnu. Holzer – muž drobné postavy – byl v té době poměrně známým a v místním i zahraničním společenském tisku často fotografovaným sportovcem. A přece zprávy o extrémních sjezdech příkrých ledových stěn byly pouze jedním aspektem alpinistické kariéry tohoto postavou malého, ale velmi schopného muže. Holzer byl totiž také výborným extrémním lezcem, který se už na konci šedesátých let stal legendou. Zprávy o tom, jak zachránil svého lezeckého partnera před uškrcením na horolezeckém laně po pádu nebo jak vyhrabal své druhy po odtrhu tři sta metrů dlouhé laviny ve žlebu na úpatí Ortleru, patří k historkám, které Holzera proslavili v celém horolezeckém světě.
;)
Svými nejtěžšími výstupy, které podnikal s přáteli jako je Peter Habeler, Alessandro Gogna nebo Sepp Mayerl, se zapsal už dávno do historie alpinismu v nejvyšších pohořích světa. Jeho projekty ve stěnách jako je Civetta nebo Pelmo velmi ohromily zejména jednoho z jeho nejlepších přátel, Reinholda Messnera. „Z lezeckého hlediska to byly vůbec nejúspěšnější týdny mojí horolezecké kariéry“, prohlásil Messner více než patnáct let po jejich uskutečnění. Holzer lezl téměř za hranicemi možností.
Smích od srdce
;)
Ke vstupu do mezinárodní síně slávy to ale ctižádostivému horolezci stále ještě nestačilo. Otevřel sice s bratry Messnerovými mimo jiné také novou trasu v Západních Alpách, konkrétně výstup severozápadní stěnou Aiguille d´Argentiére (ke které přišel další horolezec, Pit Schubert, jen o fous později), ale vysoká pohoří svět zůstávala stále jaksi mimo jeho okruh zájmu. Přestože postup k profesionálním horolezcům měl Holzer na dosah a měl by k tomu býval nesporný potenciál, z etických důvodů to odmítl.
Tento Holzerův krok ale neměl, jak se brzy ukázalo, znamenat jeho odklon od extrémních;)
výkonů. Brzy začal tento náladový muž chápat své domovské hory jako jakési útočiště stranou přírodě odporujícího lidského bytí všedních dnů, které mu poskytovaly už v letech jeho mládí, kdy pro něj představovaly pocit opravdového, prostého štěstí. Tyto zákony přírody také v mládí formovaly jeho náturu. Jeho všechno jiné jen ne šťastné dětství, jež strávil nejprve v Schenně, poté v Riffianu a v Martelltalu, aby se nakonec vrátil zase do Schenny, ho naučilo mistrně zvládat veškeré problémy a těžkosti: nepříjemné podmínky, posměch vrstevníků i nemilovaného nevlastního otce, bolest z pocitů osamělosti.Už od dětství si musel Holzer hledat vlastní cesty životem. Byl to tlak, který ho vedl k posilování vůle, k vytvoření strategie pro přežití za extrémních podmínek. Vazba na společnost, která takové individualisty jako byl sám Holzer odsouvala na samý okraj, pro něj byla po celý život obtížná. Ve svém hledání „prostoty a opravdovosti“ zůstal Holzer až do samého konce osamělým chodcem. Sžil se svým okolím aniž by se asimiloval a přizpůsobil. A z toho vytěžil to nejlepší – Holzer byl osobou udávající tón, dokázal vždy zabavit celou chatu, ať už hrou na kytaru, na foukací harmoniku nebo vyprávěním vtipů. K tanci si drobný Holzer na bálech a tancovačkách vybíral vždy ty nejvyšší ženy. Čistě pro zábavu. Ale jeho veselost měla své meze. Holzer jasně prohlašoval: „V běžném životě se směju jen navenek, jedině v horách je to z celého srdce.“
Věčné hledání
Zatímco se jeho horolezečtí přátelé vyhřívali na vrcholu mezinárodní slávy, Holzer se načas stáhl, aby si užíval soukromého štěstí. Usadil se v Schenně u Merana, oženil se a stal se otcem dvou synů. Jeho odluka od extrémních sportů ale neměla trvat dlouho. Tak jako mnoho vynikajících alpinistů před ním, byl Holzer posedlý touhou vykonat něco výjimečného – ovšem jak u něj bylo zvykem, výjimečného v pravém slova smyslu. Ten zážitek vnitřní celistvosti, jaký dosud zažíval při nejtěžších výstupech v domovských horách ho v tomto smyslu neuspokojoval, s tím, co vykonal, nemohl být – dosud – spokojen.
;)
Myšlenka na sjíždění příkrých stěn, do nichž se odvážili jen nemnozí, mu ukazovala další perspektivy, které stále živily Holzerův vnitřní oheň. Nebezpečné sjíždění v sobě mělo napětí, jaké už Holzer při běžném lezení nemohl pocítit. Tak vzniklo nové odvětví alpinismu. A oproti klasickému horolezectví byla v tomto novém sportu mnohem větší šance stát se nejlepším, aniž by člověk musel obrátit na ruby celý svůj pracovní a rodinný život. V souvislosti s touto novou disciplinou napsal onen věčný hledač přiléhavě: „Říká se, že hranice nepřekonatelného spočívá v překážkách, ale to není pravda. Je v člověku samém.“
Holzer se brzy znovu našel v objevování severních stěn nejrůznějších alpských ledových velikánů. Svým sjezdem pravého ramene ledovce na Piz Palü v červenci 1972 dal o sobě Holzer vědět také široké veřejnosti mimo oblast Alp. Stále častěji se začal tisk i televize zajímat o tohoto odvážného jezdce. A když příští rok v létě přidal ještě sjezd „Nebeského žebříku“ v hřebenu Biancograt na Bernině a ostruhy Brenvy v masivu Mont Blancu, byl jeho mezinárodní průlom v této disciplině dokonán. Jenže „malý Napoleon alpských stěn“, jak ho překřtil jeden časopis, se bránil své úspěchy zpeněžit na trhu. Přitom by Holzer, který v té době již žil odloučen od své rodiny a do svých podniků vkládal spousty peněz, takovou finanční pomoc býval velmi potřeboval. Jeho morální zásady mu však bránily, aby se snížil ke snaze vytřískat z milovaných hor nějaký kapitál. Ve svém deníku si hluboce věřící Holzer dokonce zaznamenal tento žalm: „Vzhlížím vysoko k horám, z nichž ke mně přichází spása.“ Panteisticky smýšlející rodák z Jižního Tyrolska chápal hory jako obdivuhodné dílo božského stvoření, nikoli jako prostředek, skrze nějž lze získat rychlou, ale pomíjivou slávu.
;)
Coby extrémní nadšenec balancoval Holzer neustále na tenké hraně mezi neuvěřitelným nasazením a intenzitou prožitku a tragickým pádem. Pokořitel kolmých stěn odhadoval nekontrolovatelné riziko vlastních sjezdů na pět procent. Oněch pět procent bylo však v případě Holzera ta známá výjimka potvrzující pravidlo – když se 4.července 1977 po více než stovce úspěšných extrémních sjezdů zřítil v severovýchodní stěně Piz Rosegu do hlubin, byla tak jeho alpinistická dráha až příliš předčasně ukončena. Holzerovi bylo v té době teprve 32 let.
Volně přeloženo podle časopisu Berge
Překlad: Kamila Hladíková
Pavel Pospíšil
Foto: Internet
