Heliboarding, AK

3.5.2005
admin

Autor: vítek

Quick partaSešli jsme se na Ruzyni po šestý hodině ráno, já a Martin Černík. Letělo nám to v sedm, tak že to bylo akorát. V noci jsem balil a ve tři vstával, dvě hodiny spánku a následná únava slibovaly, že prospím celou otravně dlouhou cestu. V Amsterdamu jsme potkali stěžejní část party. Fotografa a hlavního platiče s firemní kreditkou Florenta Ducasse, kameramana Regise, mlaďáka freestylera Emerika, rakouského freeridového diktatora Tommy Brunera a zevláka Angličana, původem z Austrálie a částečně i z Fiji, Gumbeeho.

 Seděli jsme na baru, popíjeli Heinekena a seznamovali se. Zatímco jsem poslouchal novinky ze světa snowboardingu, se ke mě zezadu přitočil v mírně podnapilým stavu Florent, aby se záludně zeptal jestli mám všechno. „Se ví“, odpověděl jsem mu vesele, vědom si toho, že jsem včera na poslední chvíli koupil navíc ještě 40 filmů. Když se stejně vesele ptal dál jestli mám „šestnáctku“, pobaveně jsem mu odpověděl, že nic takovýho nemám. Florent výrazně zesinal. V tu chvíli mě bylo jasný, že dobrodružství začíná. Ještě dvakrát se Florant ujistil, že nežertuju, dal si velkýho panáka whisky a utrousil, že ji, tu šestnáctku, budeme muset půjčit cestou v Seattlu.Ten nás přivítal deštěm, jak jinak. Florent běžel rentovat auto a pak  jsme  všichni jeli do hotelu. Tam jsme nahrnuli bágly a jeli do města. První byla na programu návštěva ve fabrice Marwin, kde se vyrábějí prkna LIB technologies a GNU.  Je to větší dílna. Dělají tam ve dvaceti lidech kolem 5000 prken ročně. Všichni zaměstnanci jsou snowboardisti. Na první pohled je poznat, že je práce baví. Kluci nafasovali desky na testování na Aljašce, mikiny a kulichy a jeli jsme pro kameru. Do půjčovny jsme přijeli deset minut před zavíračkou. Měli tam všechno možný I nemožný, ale to co jsme potřebovali my zrovna ne. Dali první společnou véču v thajský restauraci a pak už jen hotel a postel. Krásně se nám to spalo.

                           

Ze Seattlu jsme letěli se čtyřmi mezipřistaními do Juneau, hlavního města Aljašky. Juneau je na český poměry poměrně malý městečko. Centrum tvoří dvě ulice s restauracema a obchůdkama se suvenýry. V plánu bylo pokračovat trajektem do Haines. Ten jsme ale o pár hodin nestihli a další jel za dva dny. Náhradní řešení bylo buď zůstat dva dny v Juneau a aklimatizovat se v barech, nebo pronajmout malou dvoumotorovou Cessnu a dát si místo jednodenní plavby hodinovej vyhlídkovej let, ale asi za dvojnásobnou cenu. Nebylo celkem o čem přemejšlet. První bar jsme vzali útokem hned po příletu do Haines. Byli jsme hladoví a žízniví po celodenním cestování. Dlouho jsme se nezdrželi, protože na ráno byla vynikající předpověď.

Sluníčko, budíček v šest, odjezd v sedm. Heliport byl na třiatřicátý míli. Srub s restaurací a dvěma vrtulníky. Nebyli jsme tam první. Už se tam poflakovala parta Patrika Ambrustera a Justyna Hostynka a Teton G.R. Obě tlupy přijely do Haines před měsícem a od tý doby čekali na počasí. Včera byl jejich první slunečný den. Po tak dlouhý době sněžení padaly laviny o sto šest a tak byly všichni po předchozím dni řádně vyplašení. Pár lidí dokonce prej vyhrabávali.

Vyrazili jsme druhou helikoptérou na naši první, zahřívací jízdu. Zvedli jsme se od silnice a během chvilky přeletěli první zalesněnej hřeben, za kterým se před námi otevřelo hluboký údolí řeky. Místo ní se ale v plochým korytě navzájem klikatilo několik potůčků. Za údolím se začali prudce zvedat zasněžený kopce, od poloviny pokryté ledovci. Rychle jsme se blížili k jednomu z vrcholů. Při nalítávání se před námi točil jak dort na talíři. Během čtyř, pěti minut jsme byli z jarní nálady na základně u silnice uprostřed zimy, po pás zaboření v čerstvým prašanu. Helikoptéra zmizela  za horizontem a s ní i silně návykový ohlušující rachot. Jediný co rušilo ticho byl zvířený sníh, který nám ještě pár vteřin se šustěním dopadal na bundu. Chvilku se nic nedělo, byli jsme všichni docela překvapení. Nebyl to sen, ale chvilku jsme si na ten pocit museli zvyknout.Udělali jsme pár fotek, rozhlídli se po okolních kopcích a vybrali lajny příštích sjezdů. Já jsem koukal, odkud to budu fotit.Všichni už ale byli jako na jehlách. Zahřívací jízda bez focení a filmování, jen tak pro radost. Zaháněl jsem myšlenku, že jsem měl nechat bágl s foťákem a kamerou  ve vrtulníku.

Už ani nevim kdo jel první. Rozjel se na plný kule, udělal první oblouk v bezedným prašanu. Protože  níž Emeric a jeho první jízdabyl kopec prudší, mizel jezdec za hranou. A dlouho nebyl vidět. Až to bylo divný. Ač to nevypadalo, kopec byl neuvěřitelně dlouhej, proto mu to tak dlouho trvalo. Když jsme viděli, jak dojíždí po plochým ledovci dole, vyrazil další. Jízda to byla úžasná. Přes to, že jsem se snažil před odjezdem na Aljašku potrénovat, po týhle jízdě jsem nemohl popadnout dech a nohy se mi klepaly vyčerpáním. Svoje jistě udělal i bágl s foťákem. Všichni byli vysmátý, pusy od ucha k uchu a nešetřili nadšením. Sníh byl mnohem lepší, než jsme čekali. Dík nočnímu mrazu si sníh sednul, takže nebezpečí lavin bylo oproti předešlému dni nižší. Florent, nejzkušenější z nás, na Aljašce byl sedmkrát po sobě, nám dával instrukce jak co nejúčelněji pracovat abychom netrávili ve vzduchu zbytečně moc času.

Rozdělili jsme se do dvou skupin. Po dvou jezdcích a jednom fotografovi. Cestou nahoru si jezdci během letu, což bylo třeba dvacet sekund, vybírali svoji lajnu a snažili se jí zapamatovat aby pak ve stěně nevjeli někam do skal nebo do trhliny. Důležitý taky bylo najít si vjezd do stěny z vrcholu. Já jsem zjištoval kudy pojedou oni, odkud je budu fotit já, kde bude nejlepší nechat se vysadit, a pak taky jak se odtamtud dostanu dolů. Zpočátku to bylo trochu stresující. A zůstalo to tak až do konce. Zvrchu totiž vypadá všechno úplně jinak. Člověk těžko odhaduje kde zrovna je, co je obrovská převěj a co bezpečný vjezd. Všechny buňky v tělě jsou ve střehu. Walkie talkie – mrňavý vysílačky jedou v tu chvíli naplno. Kdo vidí něco víc, radí. Když měl jezdec pocit, že je na správným místě, já měl pocit, že vím kudy pojede, a že jsem na správným místě, borec vyrazil. Celá věc trvala maximálně půl minuty, ale přípravy minimálně hodinu.
 
Letěl jsem s Emerikem a Gumbym, zatím co Martin a Tommy fotil s Florantem. Našli jsme si hřeben s několika žleby. Nechali jsme se vysadit na vrcholu, Emerik se připravil, já taky. Pak chvilka čekáni a Emerik skočil do prvnho žlebu. Při prvním oblouku se pod ním rozjel sníh, asi půl metru prašanu. Emerik na nic nečekal a pustil se přímo dolů. Lavině slušných rozměrů ukázal záda. Vznikla přitom jedna z nejlepších fotek celý cesty. Druhej jel Gumby. Moc tomu nedal. Ale aspoň se mu nic nestalo. Mě nezbylo než jet dolů za nima. Sníh už byl z většiny svahu sjetej, ale i tak jsem si to užil. Po chvilce pro nás přilít vrtulník a letěli jsme za první skupinou.

Už byli všichni na svých místech. Martin i Tommy měli vymyšlenou svoji jízdu a Florant s Rigisem byli na hřebenech kolem. Já jsem vylezl s klukama. Ve stěně do který se chystali bylo hodně žeber, ze kterých se dalo fotit. Když jsem zistil jak po sobě a kudy pojedou, našel jsem si ideální místo a začalo se. Povedlo se mi tam několik záběrů Gumbyho, pár Tommyho, Emerik byl moc daleko, ale fotil jsem ho pod zajímavým úhlem. Martinova jízda byla jakž, takž. Z protisvahu asi vypadala líp. Když byli všichni dole, vyrazil jsem za nima. Bylo to parádně prudký, aspoň ze začátku, ale dost krátký. Na další jízdu jsme letěli kus dál. Vysadili nás na brdku mezi dvěma výraznými hřebeny. Nahoru letěl Martin s Gumbym. Jízda vypadala výborně, ale na fotce asi nic extra. Bylo to daleko, žádný pěkný stíny. Radši bych si to sjel s nima než mít takovej nespokojenej pocit. Další kopec byl ještě mnohem dál. Uvažoval jsem, že poletím taky a budu fotit ze stěny. Florant chtěl ale fotit z vrtulníku a tak bych byl zřejmě v záběru. Pujčil jsem si aspoň dlouhý sklo, abych z toho něco měl.

První jel Tommy. I na tu dálku jsme slyšeli jak brousí led. Stěna byla na začátku obrovskýho ledovce a větry vanoucí z něho zřejmě sfoukaly prašan neznámo kam.Sjeli si to všichni. Pár fotek jsem udělal, ale zase bída. Nějak mě tyhle záběry přes údolí nebavěj.Bylo poledne, krátký stíny, ostrý světlo a tak náčelník s kreditkou rozhodnul, že si dáme pauzu a poletíme na oběd. To jsem trochu nepochopil. Spálili jsme při tom tolik benzínu, že by jsme za to dali každej aspoň dvě parádní jízdy. Ale když dostaly hvězdy hlad, nedalo se nic dělat. Sendvič, kterej jsem si dal dole v hospodě byl zatím nejdražší v mym životě. S taxíkem ho odhaduju na patnáct tisíc.

Po dvou hodinách zevlování jsme znovu vyrazili. Další akce byla na kopci, ze kterýho šel ze vzduchu strach. Z vrtulníku vypadá všechno prudší. Ale vyskočil jsem s nima. První jel Tommy a Emerik. Byli dole dřív než jsme se dostali na vrchol. Náštvalo mě, že nepočkali.Martin se škrábal kousek dál po hřebeni aby mohl skočit hezkou skalku pod vrcholkem. Rozjel se, skočil, povedlo se mu krásný indy a zmizel dole. Záběr se povedl. Bylo to sice trochu proti slunci, ale někdy to není na škodu. Sjel jsem dolů na velký žebro, ze kterýho byla vidět Gumbyho jízda. Chystal se jet po exponovaný hraně. Z mýho místa to vypadalo výborně. Doufal jsem, že se mu to povede. Jel ale fakt blbě. Sice nikam nezabloudil, ale zřejmě měl strach a tak to podle toho vypadalo. Sníh trochu lítal, úhel byl fantastickej, světlo taky. Říkal jsem si, že z toho snad něco vyjde.

Už bylo šest, byla před námi poslední jízda. Rozhodli se vyrazit na místo, který viděl Tommy někdy předloni z letadla a ohromně se mu zalíbilo.Posadili jsme se na hřebínek naproti stěně. Nevypadalo to dlouhý, v každým případě to vypadalo skvěle. Široká příkrá stěna plná vertikálních a mírně sešikmených sněhových žeber. Přesně to co jsem si od Aljašky sliboval, ale nikde jsem to zatím neviděl.Vyrazili tam nakonec jenom Martin s Tommym. Každej jel z jinýho místa. Tommy první. Jel pěkně i když ne zrovna plynule. Sníh asi nebyl tak dobrej jako jinde. Martin, jak se zdálo, bojoval o život. Jen do toho najel, strhnul lavinu. Vyjel z ní tak, že přejel za vedlejší žebro. Udělal oblouk a už to zase jelo. Zkusil daší žebro a pak vrátit se zpátky,ale i tam to okamžitě povolilo . Sníh jel pod ním, tlačil ho do ramen a báglu zhora. Vyjel z toho na hranu těsně před horizontem, za kterým nám zmizel z dohledu. Dolů už se dostal v pohodě. Kopec sice vypadal nádherně, ale jízdy nic moc. Takže záběry asi taky bída. Ale i tak to byl parádní den. Nejlepší za poslední měsíc. A takhle pěkně jsme si ho užili.

Předpověď slibovala stejný počasí na další dva dny. Šli jsme brzy spát aby jsme byli včas na startu a první na řadě. Málem se nám to povedlo. Zdrželo nás ale řešení peněz, který nedorazily do banky včas a takTomahawk jsme vyletěli až v osm. První jízda měla být stejná jako včerejší třetí. Byl jsem s Martinem a s Tomim ve druhý skupině. Když jsme přilítli nad kopec, byl už celej rozrytej stopama. Jen jsme tam zakroužili a vyrazili dál na Tomahawk. Martin nezkrýval nadšení. Já jsem právě přišel o tutovou jízdu, ale fotky z ní by už stejně nebyly nejlepší. Tomahawk je majestátná hora s obrovskou stěnou plnou sněhu a trhlinou napříč dole na úpatí. Focením ze stěny bych sice získal pěknej záběr oblouku nebo dvou, ale nebyla by tam vidět hora, která je fakt nádherná. Zůstal jsem teda ve vrtulníku. Nejlíp se Tomahawk fotí přímo z něho. Vrátili jsme se pro druhou skupinu a přistáli pod Tomahawkem. Pilot s průvodcem sundali dveře, my fototografové a kameraman jsme se nacpali dovnitř a vylítli jsme. První se spustil Tommy, pak Martin. Byla to určitě nejlepší jízda celýho vejletu. Byl jsem rád, že jsem fotil ze vzduchu. Určitě se povedly parádní záběry. Trochu smůla, že jsme fotili dva ze stejnýho místa, protože záběry budou podobný, ale říká se, že když dva dělají totéž, není to totéž. Tak se nechám překvapit. Na Tomahawku se nafotily ještě tři různý jízdy, každá jinde. Ale nic už nebylo tak impozantní.

Kolem poledne se začala obloha zatahovat čmouhama tak jsme se rozhodli focení ukončit a pokračovat po obědě, kdyby se vyjasnilo. První skupina odletěla na základnu. My, druhá skupina jsme jeli úplně dolů, do údolí k řece. Jízda začínala pod Tomahawkem na ledovci. Sem tam se na něm otevírala obrovská trhlina. Většina z nich byla ale zasypaná sněhem. Jeli jsme neuvěřitelně dlouho bezedným prašanem. Až ke konci, skoro na dně údolí se prašan změnil v led a ještě níž v ledový hroudy po oromný lavině, která tam projela před pár dny. Vrtulník nás sebral ze zasněženýho koryta řeky. Na počasí jsme čekali asi tři hodiny. Nevyjasnilo se. Večer po příjezdu domů začalo pršet. Předpověď se rázem změnila. Hlásili déšť na celý měsíc dopředu…

Ráno pršelo. Nejdřív jsme bloumali po městě, odpoledne kluci domluvili rybářskou loď takže se šlo na salmony. Cena byla 100 dolarů za osobu na den a media zdarma. V přístavu jsme byli včas. Kapitán se Tommy a Emericzeptal všech čtyř riderů, jestli mají rybářský lístky. Neměli. Tak si pro ně zajeli, každej vytahnul další dvacku a jelo se. K našemu údivu se nejelo nikam daleko. Hned, jak jsme vyjeli z přístavu napíchal kapitán na háčky mrňavý ryby, poslal je se závažím do hlubin a začali jsme kroužit podél pobřeží, na dohled od Haines. Městečko je to krásný. Malý, klidný. Ale koho by bavilo se na to koukat hodinu nebo dvě? Po třech hodinách koupání rybiček,  když už bylo všechno pivo vypitý a hulení vyhulený se plaťící část posádky vzbouřila. Kapitán se přiznal, že už asi hodinu plánoval vyhlídkovou plavbu. Vytahal háčky z vody, složil pruty, přiložil pod kotlem a vyrazili jsme napříč fjordem. Konečně dostala naše plavba trochu grády. 

Na druhý straně jsme se pomalu přiblížili ke kolonii tuleňů. Pěkně smrděli, ale my jsme jim s tou naší bárkou páchli o dost víc. Ale překousli to. Vydrželi pro nás pózovat aspoň půl hodiny. Pak se setmělo, rozpršelo a tak jsme leli zpátky do přístavu. Kapitán byl smutnej, že jsme s ním nechytli ani šupinu a nabídnul se, že až někdo v okolí rybu chytne, to znamenalo, až salmoni potáhnou, ozve se nám a vezme nás na lov gratis. Do konce našeho pobývání v Haines jsme o něm neslyšeli.

Druhý den ráno byla totiž modrá obloha. Na nic jsme nečekali. V sedm jsme se už řítili na třiatřicátou míli, na heliport.Ostatní crew byly stejně akční. Jeden vrtulník se už dokonce zvedal a mizel v kopcích.

Hory kolem dokola ale měly výrazný čepice z mraků, takže jsme se nikam nehrnuli. A to i přes to, že se nás snažil Sean Dog, šéf heli operation na 33 mili,vyslat nahoru aby jsme začali pálit další dolary. Helikoptéra, která časně ráno vzlétla, byla za půl hodiny zpátky. Blbý světlo, mraky, nic pro dobrý záběry. Dali jsme si obrovskou americkou snídani a čekali jsme na díry v mracích. Kolem poledne se zatahlo. Zaveleli jsme k ústupu a jeli zpátky do Haines. Odpoledne jsme s Martinem dostali od domácí dvě tašky plný disků, naložila nás do auta a vyvezla do písníku za město, kde bylo hřiště na fresbee golf. Ze začátku jsme sice trochu řešili probouzející se medvědy, během chvíle jsme se ale zabrali do hry a medvědi nám mohli vlízt na záda. Po třech hodinách, když jsme obešli všech 18 košů, našli a pozbírali všechny talíře, jsme se dobelhali domů a pustili televizi. Jediný, co jsme ten večer ještě zvládli byla večeře v Bamboo.

Další den se akce opakovala. Vyrazili jsme ráno, ale nad horama byly mraky. První skupina sice letěla, ale jen očíhnout, jak se věci mají. Během patnácti minut byli zpátky. Chvilku jsme ještě čekali, ale nic se nedělo. A tak jsme jeli na výlet.
přístav v Haines
Přijeli jsme k štěrkovýmu korytu řeky. Bylo tam nádherně. Vyskákali jsme z auta a šli k jezeru. Florant říkal, že už tam jednou byl na skútru. A že to prej není daleko a cestu zná. Asi hodinu jsme bloudili po lese. Medvěda ani blízký jezero jsme neviděli. Zato našel Gumby saně za skidoo, vzdáleně připomínající necky, neboli plavidlo. Neváhal, a svůj osud si vytahnul pár desítek metrů proti proudu ledovcový řeky. Že má plavidlo díru zjistil až když se odrazil od břehu do proudu. Nedostatky ve stabilitě plavidla se snažil vyrovnat snížením těžiště. Co ovšem podcenil víc, než díry a stabilitu, byli kamarádi. Ti neváhali a začali bezmocnýho Gumbyho bombardovat šutrama. Gumby ještě nebyl ani pořádně zmáchanej, když zvedl Brundog ze země obrovskej balvan a mrštil s ním po plavidlu. Tommy se trefil a poslal Gumbyho I s jeho sny o sjetí Aljašský řeky ke dnu. V tu chvíli Florant rozhodnul o návratu na základnu. Mraky zmizely, nebe se vyčistilo.

Vyletěli jsme kolem třetí hodiny. V plánu byl dlouhej sjezd v nepříliš prudkým terénu, sluncem zalitým a nádherně členitým. Všichni jsme vystoupili na vrcholu. Nejdřív jel Martin, za ním Emerik. Fotil jsem ze shora, ale úhel nic moc. Na Tommyho jsem sjel kus níž v Emerikově stopě. Tommy měl vymyšlenou nádhernou jízdu přes macatou bouli s krásnými stíny. Bohužel se vůbec netrefil. Gumby v mokrejch kalhotách a s půjčenýma ponožkama měl zase hrachy a tak vynechal fantastickou hranu. Místo ní sjel plochou stěnku. No bída.

Níž už se fotit nedalo. Celý údolí bylo ve stínu. Sbalil jsem si foťák a vyrazil za ostatníma dolů. Chvilku jsme jel ve stopě Florenta. Nějak jsem to neřešil. Sníh byl krásnej, žleb širokej. A Florant by určitě nejel nic těžkýho. Žleb se zúžil až byl širokej jen na dýlku prkna. A podemnou skála. Dole byl žleb pořád dost úzkej, ale když už to předemnou někdo sjel… Až když jsem kroužil  oblouky dole, jsem si všimnul, že jedu první stopu. To, co nahoře vypadalo jako stopy, byl jenom sněhovej splaz. Všichni z toho vyjeli do boku mnohem dřív, aniž bych si toho všimnul. Ale prošlo to a sníh i jízda byly nepopsatelné. Dole jsem se pak tvářil, že jsem si to vybral naschvál, a že to bylo supr. A to teda bylo.

První skupina odletěla kamsi přes další údolí a já se s Emerikem a Gumbym vrátil nahoru na stejnej kopec. Zaujali nás ty krásný žebra a stíny v nich. Než se ale vrtulník vrátil a vysadil nás nahoře, bylo slunce v čudu. Z vysílaček jsme slyšeli, jak se první skupina snaží fotit nějaký harakiri. Furt jim jezdili nějaký laviny a podobný věci. My jsme si dali aspoň freeride. Nádhera, ani nevadilo, že byla celá jízda ve stínu.

Vrtulník nás dole nabral a valili jsme na základnu. Pilot dostal výbornej nápad nás vysadit na posledním kopci a vrátit se pro první skupinu. Foťák jsem nechal v kufru helikoptéry a konečně jsem si mohl vychutnat freeride bez zátěže. To byla pohoda. I Gumby řval nadšením, že to byla nejlepší jízda jeho života. Měl jsem taky radost. Bylo to krásný, sníh hlubokej a jízda nekonečná. A hlavně bez foťáku.Dole jsme čekali na odvoz. První skupina nám přeletěla nad hlavou. Měli toho plný kecky. My jsme dorazili, úplně vychechtaný o půl hodiny později. Večer jsme šli na pivo do Bamboo.

Další den jsme začali zase pozdě. Ale na pořádným kopci. Byl to ten samej na kterým proběhla předposlední jízda druhýho dne. Na svahu leželo půl metru novýho sněhu. Po stopách z minula ani památky. Fotil jsem ze hřebene, kterej se odpojoval od stěny asi v polovině výšky. Záběry byly dobrý, ale na můj vkus jsem byl od jezdců dost daleko.My, druhá skupina, jsme zopakovali ještě jednou ten samej kopec o kus dál. První skupina letěla nafotit „Dark side“ za rohem. Ani nám, ani jim se už nic dobrýho nepovedlo. Kromě Emerika. Ten, nejmladší člen party, sjel jako jeden z mála lidí „Dark side“. Bohužel ve stínu. I tak skákal radostí do stropu.

Čekal nás poslední den. Resp. to ještě nebylo jasný. Všechny přidělený peníze jsme už prolítali, ale na další den předpověď slibovala slunce a tak Tommy žhavil telefonní linky a domlouval další „cash“. Peníze ráno dorazily, a my jsme mohli letět. Náš pilot, majitel Coast helicopters, firmy, která pronajímala vrtulníky Sean dogovi a ten pak nám, lítal opravdu opatrně. A jak se na majitele firmy sluší, i pomalu, aby nalítal co nejvíc hodin. Když jsme poprvé ten den přistávali, nalítával asi čtyřikrát. Jen tam prolítlo turbínou dobrejch $1000.  A to vysadil jen nás fotografy. Martin a Tommy si našli lajny na protějším kopci. Nepodařilo se jim tam ale kvůli silnýmu větru přistát a tak se vrátili. Vrtulník odlítnul a sednul na rovným vrcholku naproti přes údolí. A my jsme čekali, co se bude dít s počasím. Hodinu se nedělo nic. Vítr pořád foukal a navíc se začalo zatahovat.Rozhodli jsme se sjet do údolí k řece a pak se pokusit najít jinej kopec.

Jeli jsme jeden po druhým. První jeden průvodce, pak my všichni a poslední druhej průvodce. Vždycky jsme na sebe čekali tak, aby jsme se navzájem viděli. Ke konci ledovce vyrazil napřed Martin. Zajel za hranu a sjížděl do údolí. Už jsem ho neviděl, když jsme zaslechli řev. Nikdo to moc neřešil. Vůdce Josh Martina pořád viděl. Co ale neviděl bylo, ze Čerňas najel na most přes trhlinu a ten se s ním propadnul. Tak že Martin visel nad dírou. Vyrazil tam za ním druhej průvodce, nějak to vyřešili, udělal tam Martinovi fotku s dírou a jelo se dál.

 rider/>Gumpy  foto> Vítek Ludvík” hspace=0 src=”http://laviny.cz/main/scripts/anotace/img/small/763-Gumby-02.jpg” width=150></a> <a href=rider/> Gumpy  foto> Vítek Ludvík” hspace=0 src=”http://laviny.cz/main/scripts/anotace/img/small/764-Gumby-05.jpg” width=150></a> <a href=rider/> Gumpy  foto> Vítek Ludvík” hspace=0 src=”http://laviny.cz/main/scripts/anotace/img/small/765-Gumby-07.jpg” width=150></a></p>
<p align=justify>Dole nás vrtulník nabral a odvezl na strmej kopec zakrytej stínem. Vylezl jsem nahoře, protože okolní hory byly tak daleko, že bych znich jen těžko mohl něco fotit. Hora byla dlouhej hřeben plnej obrovskejch převějí. Po delší době se nám povedlo zjistit, kde jsme vůbec byli. Našli jsme bezpečnej vjezd, já dobrý místo k focení a mohli jsme začít. Kromě Martina jsem měl výhled ještě na Gumbyho. Ale bylo to ve stínu, a navíc měli oba dost respekt ze stěny a tak jsem si od záběrů moc nesliboval. Aspoň jsem se těšil na strmou jízdu. Párkrát jsem se vysílačkou ujistil, že je to dolu o.k. bez skal a vyrazil jsem. Byla to parádní jízda. I přes to, že jsem musel dát párkrát přednost splazu, kterej mě předjížděl a chtěl strhnout do málo vysněženýho žlebíku. Dole na ledovci jsme ještě udělali pár fotek s vrtulníkem a letěli jsme pryč. Za základně jsme se se všema rozloučili a jeli domů dokončit balení, aby jsme byli ready pro odvoz na letiště.</p>
<p>Když jsme se v cessně vznesli nad Haines a zamávali křídly, viděli jsme v zapadajícím sluncí fábory sněhu, vlajícího v prudkém větru z vrcholků hor všude kolem. Propady letadla nás nenechaly na pochybách o tom, že vítr foukal venku pořádnej, a že v Haines do dalšího sněžení a následnýho usednutí sněhu nebude na práci nic jinýho, než chodit na ryby, nebo na pivo do Bamboo. Cessna poskakovala jak off road na oraništi, ale nevadilo nám to. Měli jsme radost z krásnýho výhledu a nádhernýho dobrodružství, který jsme měli za sebou a těšili jsme se domů. </p>
<p align=center><a href=Vítek

Foto: Vítek Ludvík

 

Související odkazy

  • Vítkovi fotogalerie 123

Komentáře

komentářů

Komentáře

komentářů