Autor: Adam&Marek
Když loni byla nejlepší zima za posledních 20 let, proč by letos nemohla být nejhorší. A tak jsme si místo fňukání a nadávání nad nedostatkem sněhu vymysleli náhradní řešení. Evropa je zabitá, “Ruská federace” nás příliš neláká a na Balkán nemáme dostatečně velký tým. Zbývá tedy Asie, která je extrémně drahá a Amerika, která letos zažívá nebývale dobrou zimu. Volba je tedy jasná a zbývá rozhodnout na jaké místo se v Americe přesunout. Na rychlo obvoláváme kamarády a zjišťujme situaci. Po několika dnech telefonování, analyzování meteorogickejch serverů a komunikací s jednotlivými resorty se rozhodujeme pro západní pobřeží. Vyřizujeme nezbytné formality a odlétáme do Seattlu, který se pro nás stane základnou pro objevování Cascade Mountains a Coast Mountains.
V následujících dnech a týdnech vám budeme přinášet zažitky z cest a reportáže z jednotlivých resortů a výletů do hor
28.2. – 1.3. Dalších pár dní na Whistleru
Třetího dne v zemi “crayzy canucks” , oplývajícícho javorovým syrupem a obdivuhodnou přírodou znovu opouštíme brzy zrána ještě podřimující Vancouver. Zhruba dvouhodinovou cestu nevíme jestli přemáhat unávu či se jí nakonec poddat. Před sebou máme vytyčený cíl v podobě sjetí Decker Mountain cesotu, kterou jsme si v backcountry střediska Wistler-Blackcomb vyhlídli předevčírem na první ochůzce místní backcountry. Další příležitost utéci davů a hlavně, prý poslední den sluníčka.
;)
;)
ranní ptáče dál doskáčet … | sleds nebo snowmobile tu má kde kdo. mlsně jsme jen pokukovali
;)
;)
vyzvedáváme opravený Jardovi lyže a půjčumeme jeden splitboard k testování | pěkná vyjímka pracovní doby
;)
;)
PRIOR Snowboards, handcrafted in Whistler
Pár dounatů si z běžícího pásu minitovárničky a prodejny rychlých snídaní Tim Hortons vyzvedáváme ve Squamish, dvacet minut dospání v autě (konečně jsem na straně spolujezdce), pár zatáček scénickou krajinou a zastavujeme u dílny PRIOR snowboards. Mám v plánu vyzkoušet si splitboard od tradiční celkem tradiční kanadské snowboardové značky, vyrábějící stále ještě, světe div se, ručně vyráběné boardy. K osedlání jsem dostal novinku příštího roku s karbonovými vlákny o délce 195. V jedenáct je už na čase vyrazit konečně nahoru. Na to, že Jára musí být v šest hodin busem zpátky ve městě (dobré 2h) kvůli práci, máme tedy co dělat.
;)
;)
nevím už jak se to podařilo takhle pěkně přeexponovoat … Mt. Decker ve Whistler backcountry. Stoupáme zleva, sjíždíme úplně vpravo | Jarda skinuje
;)
;)
kýžený sjezd …
Adam mizí směr snowparku, zatímco se necháváme vyvážet kam to jde na Blackcomb Mountain až jde a pak už jen … traverzujeme, nasazujeme pásy, 15 minut šlapeme, oddechujeme, konečně na dohled pozorujeme Decker Mounatian a okolí, vybíráme trasu šlapání a sjezdu … hmmm, no to vypadaá slibně … skládáme pásy a první sjezd: po zkušenosti prvního dne přeci jen člověk konktroluje kameny, ano i zde je na ně potřeba dávat pozor, pár zatáček a jsme na jakési sněhové pláni. je tu náádherně … vítr se utišil a sluníčko dává tušit, že začíná mít sílu. Jára velí, že na to máme dvě hodiny, ve tři mu jede bus do šichty. Přec vidíce naši trasu téměř celou před sebou, jen stěží odhadujeme kolik nám to dá asi zabrat. Jde se super, dýchaní pracuje skvěle, nohy bez problémů ťapkaj, mysl … to nejdůležitější, se drží a je v dobrém rozpoložení. Čas od času zaslechneme v dálce helikoptéru vyvážející bohatý texasany bez námahy nahoru, aby pak cestů dolu kolikrát ze samého vyčerpání ani nedojeli. Nahoře je zima přímo strašná, i díky silnému větru. Rychle rychle to všechno zabalit, focení mě ani nenapadá, stejně to je dneska většinou přeexponovaný, mažeme dolu. Nedá se nic dělat, kochat se okolím budeme jindy.
;)
;)
… sjezd na pokračování. tak nevim jak, ale sklon byl slušný, rozježděnost také, stále dost místa, kde si to pustit …
Nic moc nepromýšlýme, celkem širší a poměrně prudká stěna byla již početně navštívenou za poslední dny. K výběru je stále možnost jet si svou vlastní stopu většinu jízdy. To také realizujeme. Dole cvak cvak co to vlastně bylo. Právě včas, kdy už se zatáhlo skoro na tvralo. Cíl splněn, Jára rychle na autobus, neotálýme a sjíždíme kolem půl třetí na parkoviště. Celkem fofr tenhle den číslo 2 na Whistler-Blackcomb.
Den na Pro Ride kempu
V 8:30 se setkávám s Anthonym, který na Whistleru organizuje 11 sezónu snowboardový kemp Pro-Ride. “Pro”, jakože skupiny až sedmi lidí jezdí a učí za jízdy s jezdci. Tihle kluci jsou vyježdění jedna báseň. Antony se mě hned ptá, jestli jdu jako jezdit, když jsem se tam zjevil jen tak bez věcí a že on teda rozhodně jde. Jsme dneska ráno trochu pomalejší, domlouváme se, že se připojim ke kempu nahoře.
Foto dnů Pro-Ride kempu z různých měsíců zimy … především začátek zimy byl pro oblasti severozápadu Ameriky a Coast mountains v Britské Kolumbii naprosto fenomenální od poloviny listopadu.
;)
;)
;)
;)
Nacházíme se těsně před polednem ve snowparku. Skupinu tvoří jedna holčina, nejspíš Elen, pak druhá Nancy, jak si matně vzpomínám, a Thomas. Prostě kempeři, co si zaplatitli kemp, který není dvakrát levný, protože se prostě chtěj naučit líp jezdit a “diktovat”. Jezdí se trasa přes celý park, kde samozřejmě je zbytečné vyjmenovávat co všechno je k dipozici za skoky a zábradli pár skoků, boardercross až k rampě. Odtamtud pokračujeme po sjezdovce na začátek čtyřsedačky. Jedna takováto jízda nám trvá zhruba 10-15min. Držím se od začátku za Antonym, který nás vede a je mi naprosto jasné, že název Pro-Camp není klamavou reklamou. Úroveň lehkosti a vyježděnosti Antonyho v kombinaci s výborným vysvětlováním, co tam na té bouli vyzkoušíme, jak se správně houpat v rampě nebo jak číst terén byl nakonec receptem na to zůstat poslední dva dny Whistleru v nintendo snowparku. Takhle podle mě funguje kemp na úrovni, který vás inspiruje, nakopne a poskytne zábavu ve stejný čas.
;)
;)
Odpoledne se připojuji k jiné skupině. Mám sice zájem jít s jinou skupinou na freeriding ve středisku, ale je plno a jsem přec navíc a k tomu “neklient”, pokračujeme ve snowparku až do konce dne. Odpoledne se připojuje s ježděním i jezdec Elanu Neil Connolly, aby bylo učiněno zadost přívlastku “pro”. A je to znát, je znát nový element ve skupině … i když sponozorovaný a zkušený jezdec, aby mohl učit na kempu, musel Neil projít instruktorským kurzem.
Pro-Ride kemp je jak o freestyle a freeride snowboardingu pod vedením zkušeně diktujících jezdců z Whistleru. www.pro-ride.com
27.2 – Jak jsme jeli do snowparku a skončili po uši v prašanu
Nějak se mi už zajídalo jezdit pořád v prašanu a byli jsme unavení z předchozí splitování. Tak jsme si trošku přispali a vyrazili na ,,městskou horu” – Mt. Seymour. Z Vancouveru coby kamenem dohodil. Asi jako z Liberce na Ještěd. S tím rozdílem, že tu permice stojí polovic, mají snowpark, což na Ještědu nepovažují za důležité a hlavně mají sníh což na Ještědu nemají a já jim to ze srdce, za ty jejich služby přeju.
;)
;)
zas jiné panorama něž jsme obvykle zvyklí … tam dole město Vancouver
;)
;)
pohled na okolní hory severozápadně od města | bylo to na pěkných pár zatáček
Když jsme jeli serpentínama nahoru, překvapilo nás množství sněhu podél silnice. Nahoře byla pohádka, obalené stromy, 40 čísel prašanu, teplota pod nulou a občas vykouklo sluníčko. Nějak jsme na ten snowpark zapoměli a ponořili se do prašanového moře. Když jsem se občas vynořili, užívali jsem si výhled na Vancouver, který byl jako na dlani. Točili jsme jednu jízdu za druhou, v prazdném resortu, takže naprosto ideální podmínky.
;)
;)
lesy si zde užíváme dosytosti
;)
;)
;)
takovéto zimní, nechtějme vědět jaké letní bikové podmínky, mají k dispozici obyvatelé Vancouveru přímo na své městské zahrádce
Největší úlet byla lanovka, kde jsme jeli se snowboardama po zemi ke třetímu sloupu, pak se to lehce zvedlo, ale ne víc než na metr nad zem. V pět jsme byli vyřádění, hurá zpátky na kolej, za 20 minut jsme si dávali bazének. A propos večer u pivka jsme se dozvěděli, že na Seymouru je nejvíc sněhu na světě – 6 metrů.
26. 2. Oh, Kanada – Whistler/Blackcomb
Dáváme menší pauzu v Seattle. Pereme a připravujeme se na cestu do Kanady, konkrétně do nějvětšího střediska v severní Americe, Whistler-Blackcomb. Už se nemůžeme dočkat.
;)
;)
cesta z Vancouveru na Whistler nabízí uchvatnou podívanou | to samé platí o backcountry viděné jen po krátkém výšlapu z vrcholové stanice lanovky
;)
;)
;)
splitboard je super věc … Adam poprvé nasazuje pásy | občas to chce vzít i na záda | nicméně vás to vezme do míst, kde to nejvíc práší … to je naše zkušenost
Naší výchozí základnou je Vancouver, aglomerace Britské Kolumbie s dvou a půl milionem obyvatel a třemi středisky v horách kousíček za městem. Do Vancouveru přijíždíme za Jardou, který se jako první ozval v diskuzi k našemu blogu na lavinách. Nechal vzkaz ať se mu ozveme, když jsme tak blízko. To jsme obratem učinili čemuž se nestačil divit a začali jsme tak plánovat. No, trvalo nám to téměř dva týdny. Konečně se tedy vydáváme na cestu za ním. Ve Vancouveru studuje na Simon Fraser Univrsity, ale víc času tráví na horách než učením 😉
;)
;)
Jára Tuček to před námi pěkně rozbalil. Na Whistleru jako doma | šlapeme si to dál vstříc novým terénům
;)
;)
scenérie jako ze žurnálu | soustředení před dalším sjezdem
;)
;)
;)
drop in … Dave, kamarád Járy | takto a podobně se vše snažíme zdokumentovat | další drop in do žlebu
Druhý den brzy ráno nasedáme do auta směr Whistler. V plánu je utéct davům vstříct prašanu, tzn. že se ke slovu dostávají naše splitboardy a Jardovi trekery. Jdeme na to! Po mnoha dnech zde na západním pobřeží nám opravdu svítí sluníčko a je nádherný dne s naprosto čistou modrou oblohou. Teplota je hluboko pod nulou, sníh je tak neskutečně prachový jak jsme na něj zvyklí v Alpách. Ve středisku je už vše řádně rozježděné z předchodích dní. Pohybujeme se převážně v backcoutnry, kde za celý den stíháme dvě jízdy. Není to moc, ale tak to prostě je, nevadí nám to a naopak si to užíváme.
22. – 24. 2. Mt. Baker – powder mountain
Konečně to snad už dáme, ve skrytu věříme, že se subárko přeci jen na konec rozjezdilo. Plán byl vyrazit v šest ráno, abychom stíhali co nejvíce ze dne po cestě trvající lehce něco přes dvě hodinky. Cesta, roběhnutým stále však netopícím subárkem je na to vzít si péřák řídit v něm.
Ani nedutáme, Adam ze zimy v autě raději znovu pospává, sjíždíme z dálnici v Bellinghemu a míříme do hor. Majestátný Mt. Baker, nerušeně dohlížející na rozsáhlé lesy a rozeklané vrcholky Northern Cascades nám zůstává kvůli postupující frontě skrytý. Momentální sněhové zpravodajství na webu www.mtbaker.us udává kolem pěti metrů, během poslendího týdne zde napadlo přes metr a půl.
;)
;)
;)
Cesta po Mt. Baker Highway se léta nemění, okolo nenajdete náznaky civilizační rozpínavosti. Mobil dole v údolí, kromě střediska nahoře, nepoužijete. V Glacier, posledního místa civilizace před stoupáním ke středisku, a dalších 40mil směrem k Bellinghemu se signál drží na nule. Na informační dálnici internetu je nejbližší nájezd v Maple Fall.
Z Glacieru, kde není po sněhu ani stopa po sněhu stoupáme výš a výš. Místami sněží, ale občas se přeci jen skrze silná pračna protlačí sluneční pozdrav a usměje se modrá obloha. Powder mountain nás vítá ničím jiných než čerstvou prašanovou nadílkou. Teplota je nízko, sníh je hluboký a lehký …. hmmm … baví nás to 😉
;)
;)
;)
párek havranů vše sleduje z povzdálí | parta norskýck lyžařů tu trávila 14 dní … jen tak si odskočili z Osla trochu užít sněhu … něco jako my
;)
;)
norská holčina na telemraku | taktéž na telemarku Jeff, který nám ukázal jak se koupe v metru prachu. Díky moc kámo!
Dvakrát stihneme jízdu ze Shuksan Arm. Všude kolem si všichni hrají ve sněhu v nezvykle poklidné atmosféře, kterou v mnohých apských střediskách prostě nezažijete. Stále lehce posněhává. Při druhé, naší poslední jízdě dne, se při šlapání připojujeme ke skupince místních. Příjemným tónem jsme až zdvořile pozvání „to join the crew“. Pozvání přijímáme a vyrážíme. Když se dostáváme na konec prošlápnuté cesty, 30-40min od vleku začíná teprve šlapání a prorážení nové cesty po kolena hlubokým sněhem. Jsme 4 na snowboardu, kteří tvrdě makáme, zatímco telemarkista a tři lyžaři si vesele vyšlapují na pásech. Kde máme zas ty splitboardy?! Představujeme si kolik energie bychom ušětřili. Trvá nám to snad dalších 40min.
;)
;)
po dojezdu nikam nespěcháme a s partou dáváme na parkovišti pivka, u kterého sdílíme dojmy dne | přijímámo pozvání strávit večer ve vytopené dodávky a zkrátit si tak čekání na kámoše Marcela, u kterého máme jinak bydlet
;)
;)
velmi příjemná atmosféra se snad ani nedá sdělit. Po zatopení se teplota uvnitř pohybovala na úrovni sauny …
Nahoře se rozdělujeme na dvě skupiny. Volíme přidržet se Jeffa, jednoho z party, který je na telemarku a slíbivší svýmu kámošovi Stevovi z Nového Zélandu nejlepší jízdu na Bakeru, která se vyrovnává heliboardingu. Ajajaj, myslím, že to byla pravda … Námaha je zapomenuta a vychutnáváme si nejlepší sjezd dne, později i celého pobytu tam, kde před námi ještě nikdo nejel.
Z Jeffa při seznamování, po tom co se představím a odkud jsem, mimo jiné vypadne i lámaně „mluvíš česky?“. “No jasně, že mluvim,” nevěřícně na něj koukám. Před deseti lety strávil Jeff semestr na ekonomce v Praze. Jaká náhoda. Pamatuje si i názvy některých tramvajovýh zastávek 😉 Je kousek od Bellinghamu a dneska přes noc bude se Stevem na parkovišti ve vytápěné dodávce.
Na prázdné parkoviště dorážíme při setmění. Nikam nespěcháme, dáváme pár piv a plni dojmů se bavíme. Máme příslíbené noční útočiště u kamaráda Marcela, který má v Glacier chajdu a má dorazit až kolem půlnoci teprve ze Seattlu. Je teprve šest hodin. Co s načatým večerem? Po chvíli přijímáme pozvání strávit večer v partou v dodávce. Pak snad pojedeme dolů do údolí přečkat noc.
;)
;)
na druhý den jen jezdíme, prášíme a prášíme … Marcel a mt v lesích
Marcel, na kterého čekáme, svůj příjezd prodlužuje až neurčitě někdy po půlnoci. Jsme už dost unaveni, v jednáct rozhodujeme, že zůstaneme spát v subárku na parkovišti. Ranní plán je více než lákavý; 15minutový sjezd z horního parkoviště lesem někam, kde narazíme na stoupající Mt. Baker highway, stipem dorazíme na snídani do Salmon Lodge, stíháme první sedačku nahoru. Dobrou noc
Mt. Baker 2. den
Slibovali polojasno, probouzíme se však do vánice a nových 30čísel. Ještě jsem nikdy po dvaceti minutách po probrání si nešel dát jízdu v hlubokým prašanu. No complaining. Začíná druhý den na „powder mountain“.
;)
;)
;)
yeaaahhh Jeff and Marcel … thanks for showing us the good stuff!
Na stop čekáme trochu déle než obvykle. Dlouho žádné auto. Po dvaceti minutách sedáme k chlapíkovi, který líčí jako dole v Glacieru pouští po jednom nahoru. Celou noc nic, pak se na tři hodiny k ránu zatáhne spadne skoro 20inchů (kolem 40cm).
Dnes nám dělá průvodce po pekařově hoře Marcel, dorazivší v noci do své chajdy v údolí. Celý den jezdíme „inbounds“ v silném sněžení a půl metru nového sněhu. Je super, když máme zase někoho, kdo nás provádí do míst jen pro místňáky. Díky Marceli.
;)
;)
Tak to byl Mt. Baker. Pokusíme se sem ještě na den či dva vrátit. Zatím máme plány si po celotýdenním ježdění odpočinout v Seattle a začátkem týdne vyrazit konečně do Kanady. Stay tuned!
22. 2. Hiking Guye Peak
Po prašanové koupeli v Alpentalu vyrážíme směrem do hor i na druhý den. Od rána svítí sluníčko. Pro dnešek si dáváme na čas a startujeme až odpoledne. Po cestě na dálnici je nádherně vidět jak jsou hory zhruba od pěti set metrů bílé a s modrou oblohou a sluncem vytváří nádhernou kulisu. Konečně po týdnu vidíme okolní scenérii v půvabném zimním hávu.
;)
;)
Jsme domluveni s Erinem jezdit během odpoledne backcountry v Alpentalu. Domluva ale nakonec nedopadá. Vynecháváme tedy ježdění ve středisku a raději volíme krátký hike po ubočí vrcholku Guye Peak. Zůstáváme v lese, ve kterém se při šlapání boříme po kolena. Protože neplánovaně, splitboardy samozřejmě nemáme s sebou. Musíme tedy jako zastara. Nestěžujeme si, i když to je chvílema celkem zabíračka.
;)
;)
;)
;)
Nahoře se nám otevírá pěkné panorama kolem Snoqualmie Passu. Výsledkem našeho snažení je velmi příjemná jízda plná nadýchaných polštářů.
;)
;)
A to je pro dnešek vše. Za hodinu jsme zpátky ve městě a připravujeme se na výlet směrem na Mt. Bakeru.
21.2. Shreding Alpental!
Vstáváme v šest ráno a stavujeme se u Matta, který nám bude průvodcem do Alpental backcountry. Potvrzený půl metr na stránkách střediska je nám příslibem. Ráno moc neprotahujeme. Rychle prokličkujeme ranním městem, kde to jde překvapivě plynule a směřujeme dál po mezistátní dálnici I90 až do Summit at Snoqualmie.
Deset mil před cílem je již na dálnici slušná vrstva sněhu podél níž náklaďáky nazouvájí řetězy. Zhruba 80km východně ze Seattlu sjíždíme z dálnice a po Alpental rd. jsme na místě. Je toho vážně hooooooodně 😉 Teplota je znatelně nižší než včera ve Stevens Pass. Výsledkem je na místní poměry suchý prašan. Zatím jezdí jen spodní sedačka. U horníh sedačky Edelweiss vedoucích do nejvyšších poloh se postupně tvoří slušný hrozen nedočkavců na okamžik, kdy se to rozjede a první dva štastlivci si za hlasitého nadšení a povzbuzování druhých vyráží dopřát si luxusu první jízdy v neporušené, do pasu hluboké pěřiny.
;)
;)
odjezd z ranního Seattlu s naším průvodcem Mattem (vlevo) a Adamem
;)
;)
;)
obtěžkané větve stromů novým sněhem podél Alpental Road | jeden z místních vrcholů těsně vedle hranice střediska dosažitelný krátkým hikem | koněčně v cíli. Připadáme si jako v Alpách
;)
;)
;)
play, it, shred it, rock it in da Northwest powpow …
Dalších 5 hodin se věnujeme podmínkám naprosto exkluzivním v lesním terénu plného strmých až hodně strmých kuloárů, polštářů, bóbiků, dropů a skal. Ačkoliv to ráno vypadalo, že by mohla být dorbá viditelnost, během dopoledne přichází další vlna sněžení, které do našeho odjezdu nepřestá naopak ještě stupňuje. Odpoledne, kdy už nejezdí takové množství lidí všechny stopy do půlky znovu zaplněné. Balíme a dojíždíme do Seattle, kde je modrá obloha a sluníčko.
20. 2. – Začíná sněžit a to pořádně – Stevens Pass
Po krásné a slunečné sobotě nastává kýžená změna. Od našeho příjezdu sledujeme aktuální a postupně upřesňující předpověď počasí. Sled meteoroligkcých událostí je zde opravdu rychlý. Většina dobrých předpovědí uvádí vývoj počasí po půl dni.
Konečně se tedy ochlazuje, což dovolí nastupujícím pacifickým systémům přinést do hor sníh. Pořádně zde nasněžilo celý měsíc, takže i místní očekávají nadílku pěkně netrpělivě. Prvních pár “inchů” (1inch=2,5cm) padá na dvoumetrový základ v neděli. Neváháme a hned v pondělí ráno vyřizujeme telefonem akreditaci na Stevens Pass. Cesta naším zimním, netopícím subárkem celkem rychle ubíhá i přes prudký déšť. Ten se v horách od pěti set metrů mění ve vlhký „severozápadní“ prašan. Zhruba po dvou hodinách ze Seattlu nás vítá Stevens Pass v nadmořské výšce něco málo 4tisíce feetů (kolem tisíce metrů n.m.) Sype dost a se silný větrem se dá říci, že je pořádný „blizzard“. Díky větru je při přípravě u auta pořádná zima, takže rozhýbat a rychle nahoru. Zatímco ve většině alpských středisek se v tento nečas nejezdí, v místních poměrech je právě ten čas. Terén Stevens Passu tvoří lesy, kterými projíždíte jak se vám zlíbí i za takového počasí, které zde máme. Konečně zažíváme zimu!
;)
;)
Celý den sype, padá a fouká jako o závod. Čas rychle plyne a my jsme projeli skoro celé středisko. Ještě je každopádně potřeba více sněhu na starý podklad. Nenechte se však zmást, že bychom si nějak stěžovali. Je to super. Při jednom z výstupů na nejvyšším bodě střediska, Cowboy Mountain, se necháváme zlákat skupinkou lokálů mašírujícíh si to od vleku výše po hřebení ani ne deset minut po hřebeni. Kvůli mlze a naší slabé fyzičce se nám ale pomalu ztrácí v mlze a silném sněžení. Jdeme po ještě nezafoukaných stopách dál podél hrany, ze které se dá docela bobře sjíždět kratšími kuloráry dolů zpět do střediska. Dostáváme se k bodu, který se zdá být výchozím pro nerušený sjezd v „powder country“. Bohužel stopy našich předchůdců stačil během tří minut zasypat sníh. Rozhodujeme se až velmi jendoduše. Jedem tady prostě dolů. Hrubou prostorovou představu toho, v jaké částí střediska se nacházíme máme. Sjezd je super a asi dvakrát se po cestě zastavujeme prodiskutovat jak dál. Mám stále předatavu držet se stále více nalevo, což se i nakonec ukázalo jako správně. Ale nedostatečné. Po celkem slušně dlouhém sjezdu, přirovnali bychom jej k severu ve Špindlu nebo půl Černé hory (k ostatnímu to neumím přirovnat) zjišťujeme, že končíme v údolí úplně mimo středisko.
;)
;)
;)
Hodinky ukazují kolem půl čtvrté, sníh padá (ano, přesně podle předpovědi) opravdu hustě, tzv. heavily, meluzína se do toho stále řádně opírá. Prostě je pořádná zima, není čas a sil je z posledního bez možnosti něčím dopnit energii. Tu nám prostě musí vrátit jen hiking, paradoxně. Nebudem se nic nalhávat, do prudkého kopce, kde mimo středisko lehce leží 30 a víc čísel prašanu, nás hnali ne moc příjemné myšlenky. Sníh naštěstí, i za takového množství, celkem slušně drží. Ten totiž přicházel postupně. Za dost teplého začátku, byl slušně mokrý a vytvořil dobrou vazbu se starou vrstvou. Za hodinu jsme nahoře. Jsme hotovi. Mizíme dolů právě kdy ve středisku začíná noční provoz. No comment k našemu rozhodování. A každé rozhodnutí s sebou nese následky, takže na tom zálěží. Pro příště, panové!
Neplánovitě dlouho navečer se dostáváme domů, kde nám Graem (který ač by tuze rád jel do hor, celý týden kvůli práci nemůže) nadšeně oznamuje, že do rána jsou jisté další dvě stopy, půl metru. To máme v plánu jet do Alpentalu.
Související odkazy:
17.2. Snowride Superpipe Classics
Po deštivých dní, místní meteorologové slibují na sobotu sluníčko. To se nakonec konalo a prožili jsme super jarní den na sněhu. Znovu vyrážíme na Summit, kde se koná závod v urampě s názvem Snowrider Superpipe Classics. Jsme zvědavi na freestyle jezdců ze severozápadu, tj. Washingotnu a Oregonu.
;)
;)
;)
zleva: tenle kluk šlapající rampu se jmenuje Lukas DeBari a letos vyhrál profi sekci Legendary Banked Slalom na Bakeru. Nechal za sebou Terjeho, Erika Temela a třeba i Martina Černíka | trochu světla by neškodilo | pěkně protažené oldschool štýlo
Zajímavostí závodu je především jeho účel. Alespoň tak by se to asi dalo podat. „Snowrider“ není další značka, která spojuje své jméno se snowboardingem. Snowrider je osvětový projekt, který upozorňuje na možné negativní dopady lidského na tzv. hydrologický cyklus neboli koloběh vody v přírodě. Ten totiž ovlivňuje meteorologické podmínky. Je vidět, že aktuální téma “globálního oteplování” je v kurzu s aktivní účastí zimních středisek. Snowrider projekt je vlastně lokalizoací Surfrider foundation, do místních podmínek a horského prostředí.
;)
Závod jinak probíhal v pohodovém tempu, ve kterém se vystřádalo celkem 4 kategorie jezdců od malých junirorů, holek, profesionálů a starších matadorů. Vedle toho se v okolním parku prohánělo početné množství místní mládeže. Jaro bylo toho dne cítit ve vzduchu. Předpověď však slibuje přesně to, kvůli čemu jsme do států přijeli.
Související odkazy
15./16. 2. – Prší prší jen se leje, i na horách za Seattlem
Poslední dny prvního týdne na severozápadu trávíme na horách v malém středisku the Summit at Snowqualmie. Ze Seattle trvá cesta snad ani ne 40min po dálnici. Přestože jsme přijeli především kvůli zdejšímu prašanu, počasí nám ukázuje jak proměnlivé snad jen zde umí být.
Přestože o srážky není nouze, z Pacifiku postupuje jedna fronta za druhou, problém je, podobně jako ve staré dobré Evropě, teplota. Jezdíme tedy v čem se momentálně dá, což bych přirovnal k regulerní sprše. Prší prší jen se leje, celý den se i tak jede. Ve čtvrtek dorážíme nahoru něco po třetí a zůstáváme až do noci. Jo, zapoměl jsem podotknout, Summit at Snoqualmie je premiérovým střediskem pro noční ježdění/lyžování v celý Americe. Prostě jsme přijeli jezdit na hory, tak se nedáváme ničím rušit. Ostatně, vleky tahají od nevidim do nevidim. Takové jsou prostě hory na severozápadě. Nikdo si nestěžuje, nikomu to nepřijde nijak divný…teda z těch, kteří si dorazili zajezdit. A není jich málo.
;)
;)
Navečer doráží parta mých dávných kamarádů Matt, MC a Graeme, kteří se přijeli sklouznout večer o práci. Známe se už dlouho od dob trávení mých studentských let v Seattle. Jako vždy nám budou dobrými průvodci do okolních skvostů a tajných místeček jakmile k tomu budou podmínky. Zvláště pak v malém středisku Alpental, který se rozkládá trochu stranou od sjezdovek a parků Summitu, je ale jeho součástí. O Alpentalu se každopádně v čase příhodném ještě detailně zmíníme.
;)
V tomhle počasí mimo jiné, ačkoliv nijak plánovitě, se výborně testuje náš hardware. V průběžném hodnocení i třívrstvý goretex dostává řádně zabrat, tak říkajíc „na zadek“. O kalhotách nejmenované značky, které od koupi prvně používám až zde, ani nemluvit. Podotknu jen, že se jedná o americkou provenienci. Zdejší zimní klima se dá charakterizovat jako mírné s vysokým úrnem srážek, o které se stará zmíněný Pacifik. Sníh tak obsahuje vysoké množství vody. O tom, jak se jezdí v severozápadním prašanu se rozepíšeme blížeji jakmile nějaký napadne. Prozatím rozehříváme tělo v parku a ježděním na sjezdovkách. Nikam dál se nedá, ale nijak nám to, zatím, nevadí a baví me se. Prašan je hlášen na příští týden, potřebujeme se trochu rozjedit, abychom to pak vůbec byli schopni celý týden rozjezdit …
13.2. – Konečně hory
Auto je spravený a my o 350 bucků lehčí. Frčíme si to do Alpentalu, což je home resort pro lidi ze Seattlu. Zase prší, ale tam někde nahoře sněží, všechno se zdá obracet k lepšímu.
;)
Podřimuju zachumlaný ve spacáku, protože opravu topení jsme vzhledem k našemu budgetu museli oželet a najednou hrozná rána a tma. Z ničeho nic a přímo uprostřed dálnice v rychlosti kolem 120km. Chvilku nechápu co se děje, vybavuju si Horváthovu stórku o plechu, který uletěl z náklaďáku a přistál jim na předním skle, když jeli na Aljašku. S hlavou vystrčenou z okénka naviguju Marka ke krajnici. A tak zase stojíme v pangejtu a koukáme na trucky, které se ženou do hor. Snažíme se zavřít kapotu, která se z nepochopitelných důvodů otevřela a s pevným rozhodnutím do hor dojet, sjíždíme do Fall City – naprostého zapadákova plného vraků aut a polorozpadlých domků u kterých se ani neodvažujeme zastavit. Objevujeme benzínku s malým servisem z které vylézá Ted. Típek, který jakoby vypadl z oka opraváři z filmu U – Turn, přináší kladivo a po pár dobře mířených ranách kapota doklapne a my pokračujeme do Alpentalu.
Prší a je mlha, ale nás už nic nemůže zastavit od prvního letošního ježdění. Odpoledne se roztrhne obloha a my se houpeme v rampě a chillujeme v parku, který se rozkládá na rozloze modré sjezdovky ve Špindlu. O tom jak je park dokonale vyšejpovaný i přes naprostou nepřízeň počasí ani nemá cenu mluvit.
V Seattlu prší, ale během zitřka má přijít studená fronta a sněžení. Připravujeme se na cestu do Whistleru – BC (Kanada) a těšíme se co nám auto zase připraví za překvápko. Pro jistotu jsme se dneska pojistili na odtah.
11.2. – Mt. Baker Banked Slalom a rozplynutí amerického snu
Banked slalom na Mt. Bakeru je legendární snowboardový závod, který jsme si naplánovali už v Praze, že to bude naší první zastávkou na naší Snow Search Tour.
Marek mě budí odporně brzy, lehce omámeni časovým posunem snídáme a nakládáme věci do Markova Subárka, které tu nechal po svých studiích. Před sjezdem na dálnici si kupujeme ve Starbucku kafe a pak už hurá na Mt Baker, kde se Banked slalom letos jede už po dvaadvacáté.
Na přední sklo bubnuje déšť, stěrače svoji práci nezvládají, stejně jako topení, které ještě nezačalo topit a divný smrad oleje ve mě vzbuzuje obavy, zda tohle auto, o kterém mě Marek už v Praze ujišťoval, že je naprosto v ,,cajku” zvládne naše cestování. Netrvá to dlouho a moje obavy se naplňují, stojíme u pangejtu a nechápavě na sebe koukáme. Ne. To není možné. Marek stále dokola otáčí klíčkem v zapalovači. Nic. 6 tisíc kilometrů, rozlámané záda z letadla, frustrace z nedostatku sněhu a my stojíme na dálnici 10 mil za Seattlem. Otvíráme kapotu, prší nám za krk a koukáme na utržený alternátor.
;)
Obloha se časí, Banked slalom už nejspíš začal a mi koukáme na trucky, které se ženou do hor. Z letargie nás vytrhne místní šerif, který sice mile, ale s rukou na své osmatřicítce zjišťuje, co děláme u krajnice. Neklademe odpor, voláme odtahovku a během zpáteční cesty do Seattlu se v duchu loučíme s našim Americkým snem, který jsme si tak hezky v teplíčku domova naplánovali. Snu o tom, jak budeme starou károu dobývat americký hory.
