Autor: Jan Novák
;)
Ve 2 hodiny ráno se mnou Janek cloumá. Wake up (vstávej). Otvírám stan a opaří mě šílená zima, ale taky krásný pohled na hvězdy a jasnou oblohu. Jde se nahoru, vrcholový den začíná. Oblékám na sebe všechno oblečení. Může být tak -20C. Vařím čaj a snídám poslední Zlaté polomáčené schované speciálně pro tuto příležitost. Horký čaj mě příjemně prohřívá. Janek balí svůj lehký batoh, já svůj jaký si zasloužím. Janek mi neustále rozmlouvá ať tu nechám lyže. Já mu neustále vysvětluju, že pro mě to slyžování Lenina severní stěnou má stejný význam co pro něho vrchol. Nechápe to.
Vyrážíme ve 3:30. Je šílená zima, vítr a tma. Jenom čelovky nám ukazují cestu. Sestupujeme do sedla pod Razdělnaju a následně stoupáme po vrcholovém hřebeni. Cesta jde střídavě po kamenech a střídavě po sněhu. 30 kroků… odpočinek… 30 kroků… odpočinek a pořád dokola. Postupně snižuju tempo na 20 kroků… odpočinek. Batoh mě šíleně tíží. Pomalu začínám proklínat svůj plán. Janek mi utíká a je hodně napřed. Na plato ve výšce 6.400 m.n.m. vycházíme asi za 3 hodiny. Konečně začíná svítat a sluníčko mě svými paprsky alespoň pomyslně ohřívá. Na platu, kde se občas staví Camp 4, děláme asi 20 minut pauzu. Jankovi začíná omrzat nos a ruce. Chce to otočit. Rozmlouvám mu to s tím, že jak vyleze sluníčko, bude tepleji. Jdeme spolu ještě kus, ale je to s ním špatné. Má omrzlý nos a špičky prstů na rukou. Domlouváme se co dál. Janek říká, že jde dolů, že by to takhle nezvládnul. Asi byla chyba vyrazit tak brzo. Loučíme se s tím, že když se mi podaří vynést lyže na vrchol, tak slyžuju do Campu 1 (4.500 m.n.m.) severní stěnou. Když ne tak se vrátím do Campu 3. Trochu nejisté v tom směru, že když se mi něco stane při sjezdu, nikdo se to nedoví.
;)
;)
;)
Pokračuju sám, což není moc dobré pro morálku. Přeci jenom je lepší když se 2 povzbuzují. Po platu ve výšce 6.400 m začíná cesta stoupat až k místu, kterému se říká Nůž. Je to ostrý zasněžený hřebínek. Už o ničem nepřemýšlím. Noha střídá nohu. Nasazuji sluchátka a tupě poslouchám písničky. Jarka Nohavicu Tři čuníci jdou v řadě za sebou. Pak zase kousek rovnatý úsek a zase do skalnatého kopce. Delší asi 20 minutové pauzy dělám tak každých 100 výškových metrů. Napít se a něco málo pojíst. Hlavně čokoládu, ale v malém množství. S narůstající výškou začíná být každý byť sebemenší pohyb problém. Přeci jenom jsem spíše lyžař než horolezec. Dostávám se na zasněžené dlouhé plato ve výšce 6.900 m. Jsem úplně grogy. Nohy a celé tělo se chce vrátit. Hlava zbytku těla vysvětluje ať to zkusí ještě dál. Přinucuju se natočit nějaké video a udělat pár fotek. Fouká šílený mrazivý vítr. Mám na sobě všechno oblečení, ale nestačí to. Pomalu promrzám a všude se honí mraky. Kazí se počasí. Dávám si batoh na záda a proklínám jeho váhu. Mám tam spacák a všechny věci, protože se nechci už vracet do Campu 3 a i s lyžema váží tak 20 kg. Doma na Špičáku by mi připadal jak pírko, tady mi přijde, že mám na zádech pytel cementu. Hlava velí buď vrchol s lyžema nebo nic. V dálce vidím vrchol a pomalu se k němu sunu. 20 kroků… odpočinek… 20 kroků… odpočinek. Není to ani tak prudký kopec, ale šílená námaha v každém kroku. Když dojdu na pomyslný vrchol, na horizontu se objeví další. Takže zase dál do kopce.
;)
;)
;)
Na dalším pomyslném vrcholku se objeví zase další kopec. Myslím, že mám fata morgánu, ale fakt je, že vrchol je pořád v nedohlednu. Mezivrchol se mi takhle objevuje ještě 4x. Už ani nedoufám, že bych mohl na vrchol dojít. Vědomí se mi definitivně odpojilo od zbytku těla a poletuje někde nade mnou. Tělo tupě odpočítává 20 kroků… odpočinek. Jednou za čas dělám delší pauzu tak, že si břichem lehnu na batoh a schoulím se do klubíčka, což mě aspoň trochu chrání před větrem a mrazem. Aspoň 5 minut klidu, pak můžu umřít. A pak to konečně vidím. Zdálky se na mě zrcadlí kovová vrcholová cedulka. Vědomí se vrací zpátky do těla a velí k útoku. To už dotáhnu do konce. Stojím na vrcholu Piku Lenina ve výšce 7.134 m.n.m. a je 13:30. Necítím ani štěstí ani zadostiučinění, ale zvláštní prázdnotu. Jsem tu úplně sám. Před 2 hodinami jsem v dálce za mnou viděl 2 Rusy. Ale teď nikde nikdo. Pik Lenina není ani tak vrchol, jako spíš plošina o velikosti poloviny fotbalového hřiště. Na fotbal ale nemám ani pomyšlení. Čeká mě něco daleko horšího.
;)
Slyžování severní stěny. Vůbec nevím, co mě tam čeká. Dělám vrcholové foto a video a pomalu se sbírám na sjezd. Sundavám lyže z batohu Bighorn od Doldyho. Všechno je tu hrozná námaha. Do lyží se zapínám asi 5 minut a úplně mě to odrovná. Sjedu kousek dolů, kde tuším severní stěnu, ale naskytne se mi pohled do Tádžikistánu. Vrchol je orientovaný trochu jinak, než to vypadá zespodu. Nahoru se mi už nechce, tak traverzuju na umrzlém sněhu v kopci o sklonu 45 stupňů. Lyže mi podjíždí, ale nakonec vidím ledovec Lenina. Najednou se mi zdá krásný a tak známý. Začínám slyžovávat k 1. žlebu do severní stěny. Sníh je hodně obtížný. Tvrdý firn se střídá s hlubokým sněhem. A k tomu ta výška. 4 oblouky mě vyřídí jako sjetí černé sjezdovky na Čerťáku v Harrachově. O lyžování se moc mluvit nedá. 3-4 oblouky na jistotu a vydýchat. Než se dostanu k žlebu úplně se zatáhne. To není moc dobrý. Vůbec nic nevidím a nevím kam jet. Je tu spousta trhlin a seraků, tak radši vyčkávám. Po 10 minutách se na pár sekund roztáhne a já hledám vhodnou cestu. Slyžovávám hodně pomalinku. 4 oblouky a pauza. Trhlinám se snažím vyhýbat, ale ne vždycky to jde. Nacházím vhodné místo a přejedu jí. Doufám, že mě sníh na ní udrží. Nic jiného mi nezbývá, protože tady by mi nikdo nepomohl. A zase mraky. Vyčkávám dalších 15 minut na výhled, ale nic. Viditelnost je tak 30 metrů. Kolem mě sem tam prosviští nějaký kámen, takže se rozhoduju jet radši poslepu, než tu dostat kamenem. Míjím několik seraků a trhlin. Pořád jsem ve výšce okolo 6.500 m. Jedu pomalu a opatrně. Kopec se začíná malinko pokládat. Pak se to stane.
Při jednom oblouku neudržím stabilitu a padám. Vypadává mi 1 lyže a nekontrolovaně se řítím v kotrmelcích dolů. Před sebou vidím trhlinu. Brzdím, jak to jde, ale pořád ne a ne zastavit. Nakonec se s vypětím všech sil zastavuju asi 10 metrů nad trhlinou. Hůlka je pryč. A já jsem úplně zadýchanej a vyčerpanej. Asi 5 minut se sbírám. Dalších 5 minut nazouvám vypadlou lyži, která zůstala na sychráku. Trhlinu přejíždím přes relativně bezpečné místo. Hůlku nacházím o 50 metrů níže. Sice pokřivenou, ale hlavně, že jí mám. Sníh se začíná lepšit. Konečně jde parádně lyžovat od 6000 m. Mraky taky nechávám za sebou a je vidět dolů na ledovec. Střídám dlouhý a krátký oblouky a lyžování si parádně užívám. Občas přeskočím malou trhlinku. Dole už vidím cestu z C1 do C2. Pozoruje mě z ní asi 6 lidí. Bohužel už nemám sílu ani vytáhnout kameru ani svléknout teplé oblečení. S ubývající výškou se otepluje. Konečně jsem na cestě. Přes jednu větší trhlinu musím sundat lyže a přeskočit. Jsem tu sám, to je průser. Přes trhliny je to hodně nebezpečné jít sám bez lana. Sjíždím až k velké trhlině s žebříkem. Tady se neodvážím jít sám a čekám. Po 20 minutách seshora přicházejí 2 lidé. Je to polský kluk a holka a svolí, že se s nima můžu odjistit na 1 laně. Lyžování je u konce, dál už se jet nedá. Z vrcholu Piku Lenina do výšky 4.700 m jsem sjel za 2 hodiny a bylo to určitě nejtěžší lyžování v mém životě.
;)
;)
;)
Když jsme na 2. konci trhliny, jdu už sám. Dál už to je docela bezpečné. Lyže mám na batohu, přeskakuju trhliny a sbíhám pod kopec. Poslední úsek do Campu 1 jdu asi hodinu. Tady mě vítá Rust a ostatní. Jsem hodně unavený. Dávám si čaj, který mě malinko zklidňuje bolavý krk. Každopádně jsem si splnil svůj sen a slyžoval severní stěnu. Nečekal jsem, že to bude tak náročný, ale povedlo se to. Povedlo se, že jsem se vrátil živý a zdravý dolů. K večeru chtějí všichni slyšet jak to probíhalo, jak je na vrcholu a tak. Tak vyprávím. V 7 hodin jdu do tábora Asia Mountains k Rustovi na večeři a dávám si dvojitou porci. Mám hrozný hlad a taky žízeň. Uléhám do stanu a v noci spím 14 hodin. Druhý den jsem rád, že to mám všechno za sebou, že už nemusím nahoru, myslím na Janka, jak se mu nahoře vede a teprve teď si začínám uvědomovat co se včera všechno stalo.
Vybavení: Lyže Salomon Verse7 (starší), skilapinistické vázání Fritschi DIAMIR Explorer, skialpinistické boty SCARPA Matrix, stoupací pásy Contour, teleskopické hole Gipron, cepíny Raveltik, bunda High Point Gateman + Lambert, kalhoty Warmpeace Mt. Blanc, stan Jurek S+R DOME1, lano LANEX, horolezecké vybavení od prodejny Bartsport.cz
Text a foto Jan Novák (učitel lyžování v Harrachově APUL A)
www.extremeski.wz.cz
