Autor: Pavel Pospíšil
Argentiere, 8. duben, 2007
Lanovka Grand Montents, O3:00 CET
Aiguille d´Argentiére; 3900m; Glacier Millieu; D; 45°
Brzký nástup má svá nepříjemná specifika. Ráno na jaře člověk zažije samé chuťovky – betonový rozježděný sníh, hroudy, tmu, zimu a dlouhé klouzající traverzy nad seraky. Z chaty to máme 1200 výškových metrů, samotný sjezd vrcholové části je zhruba 600m, které se jdou na mačkách. Poctivá 45° prudká vrcholová pláň, která se zužuje do kratšího kuloáru, aby se na konci opět rozšířila v okrajovou trhlinu. Na vrcholu máme spoustu času. Asi dvě hodiny čekáme na to, až se slunce opře do svahu a umožní firnové poježdění par excellance. To zanedlouho nastává a je typickou ukázkou vysokohorského lyžování, neboť v sobě obnáší vše, co by měl dlouhý sjezd mít. Exponovaný horní úsek, kde nesmíte spadnout, abyste trefili úzký kuloár, který se skáče, pod ním široká prudká nasvícená pláň, kde si svou stopu vybere úplně každý, přeskok okrajové trhliny a dalších 500 výškových metrů dolů jedním vrzem na chatu. Není co dodat, pouze dole je strašné vedro, což opět zaháníme místním pěnivým mokem a litry vody z rukou stále ochotnějšího a milejšího personálu.
Les Courtes, couloir nord/nord-est, 3856m; D; 48°
Kuloár je krásně vysněžený a nejsme první, kdo si toho všiml, už jsou v něm dvě dvojice lezoucí vzhůru. Vyrážíme nahoru. K okrajovým trhlinám na pásech, potom nasazujeme mačky. Je 11 hodin a slunce dělá z kuloáru Saharu. První dvojice – francouzský páreček, která jede dolů, nás párkrát pěkně zasype sněhem a sdělí nám, že posledních 100 m pod vrškem je led a nejeli to. Střídáme se s Markem v prošlapávání zasypaných stop, Robin jako nejzkušenější jistí ze zadních pozic. Síly ubývají, pití v lahvi dochází a kuloár je strmý a nekonečný. Asi 100 m pod sedýlkem, kde končí, se pod tenkou vrstvou sněhu opravdu objevuje vodní led, je to klíčové místo celého sjezdu s největším sklonem, ale sjet to snad půjde. Z vrcholu Les Courtes slézají dva Italové, nasazují lyže a navazují se na lano. Horní úsek jistí systémem jeden stojí, druhý jede. Dolézáme nahoru a užíváme si panoramata masívu Mt. Blancu, i když do skoku nám opravdu není. Po chvíli relaxu nazouváme lyže, lano zůstává v báglu, Robin najíždí do prvního úseku a my ho následujeme. Několik přeskakovaných oblouků v mělkém prašanu, člověk musí volit trasu, aby se vyhnul nejhorším plotnám. Potom se sklon trochu zmírní, led mizí, dostáváme se do rytmu a začínáme si užívat. Kromě horního úseku má kuloár téměř konstantní sklon až dolů, postupně se rozšiřuje a sníh je skoro ideální – místy panenský, ale většinou už sesypaný prašan, dlouhé oblouky, občas (spíš častěji) vydechnout. Jak se při výstupu nepřibližoval konec kuloáru, tak se teď zdá ledovec dole stále ve stejné hloubce, 1000 výškových metrů je pěkně dlouhá sjezdovka. Dole, kde už je sníh těžší, chtě nechtě zasypáváme další partičku lezoucí nahoru, která už to ale podle jejich tempa dneska určitě nestihne. Když dojedeme na ledovec, endorfiny nám tryskají snad i z uší. Parádní jízda!
Ref. Albert I.; 2700m
Loučíme se s chatařkou, která nám nechá jednu rundu pivek zadarmo a přes uzounké sedlo Col du Passon (3028m) se dostáváme na chatu Albert I., parádní to winterraum asi pro 40 lidí, kde jsme úplně sami. Čeká nás rest day se všemi přednostmi, jako je dostatek instantních nudlí a spousty vody z roztátého sněhu ze střechy. Ráno má být ošklivo, tak nic moc neřešíme. Další den skutečně trávíme na terase, pozorujeme cvrkot na ledovci Tour a vítáme další nocležníky.
Aiguille du Tour, Couloir de la Table, 3542, D, 45 – 50°
Opět brzký nástup a opět se nevyplácí, neboť je zima a fouká hrozný vítr, který znemožňuje slunci rozehřát ledovou krustu, která pokrývá jak ledovec, tak i samotný kuloár. Lezu na předních hrotech maček. Jdu sám, ostatní mají namířeno na vrchol normálkou. Žlab má asi 400m, prudká je prostřední část, která na 150m dosahuje 50° sklonu. Za dob pionýrů volného lyžování se tento kuloár jezdil šusem, přičemž Dominique Potard a Jean Paul Lassale zde dosáhli v květnu 1979 rychlosti 150km/hod. Dobrý úlet! Pro mě to dneska bohužel neplatí, neboť po hodině a půl mrznutí na vršku začínám pomalu chápat, že dneska sníh nezměkne. Sjezd je tedy spíše z kategorie opatrnějších, ale o to morálově výživný, neboť po každém přeskoku nevíte, jestli zbytek svahu náhodou neprosvištíte po bundě. Hrany drží jen tak tak.
Pod kopcem čekám na ostatní, čeká nás 2km výškových metrů volného ježdění ledovcem Tour až ke stanici skibusu v Montroc, které je od Argentiére vzdálené asi 5 km.
Ubytování:
http://www.ffcam.fr/fr/chalets/cartes_refuges/search.php (oblast Mont Blanc)
Lavinové info a počasí:
http://www.chamonix.com/page.php?page=11&r=meteo_chamonix&ling=en
