Jak se jezdí freeridy v Chamonix

25.12.2004
admin

Autor: vítek

Bylo to v červenci, když jsme se s kámošem potloukali po letních snowboardových campech ve Švýcarsku a Francii. Jezdili jsme, fotili a užívali si prázdniny. Kromě toho jsme poznávali nové tváře a získávali tipy, kam jet na zimu. Potkali jsme i Agličana Johnyho, který tráví léto surfingem na summer campech a posledních sedm let jezdí každou zimu za snowboardingem do Chamonix. Zmínil jsem se mu o Aljašce, ale on na to, proč jezdit tak daleko, když můžeš jet do Chamonix, které je za rohem, a  všude kam se podíváš, to vypadá, zrovna jako na té Aljašce… Od té chvíle mi to nedalo spát. Celý podzim jsem střádal informace o téhle mekce freeridingu, a taky peníze.   

Byla polovina ledna, tři hodiny ráno. Právě začalo sněžit. Přesně tak, jak to bývá, když se člověk rozhodne, neukojen sněhovými podmínkami na našich horách, vyrazit pořádně se vyválet v prašanu někam do opravdových hor. Před námi byla daleká cesta vánicí. Sněžit přestalo až během poledne cestou přes Německo. Od té chvíle  nebylo po sněhu ani památky, a tak nám cesta pěkně ubíhala. Sníh ale nebyl vidět nikde, ani když jsme v deset večer rozlámaní po celodenním cestování konečně projížděli Chamonix, směrem k Argentiere.

Asi hodinu nebo dvě jsme rozpačitě kroužili mrazivou lednovou nocí údolím, přičemž jsme se ptali náhodných, opuštěných pěšáků na možnosti ubytování. Už jsme se smiřovali s tím, že budeme spát pod hvězdnou oblohou, ale nakonec, nemohla to být jen tak nějaká náhoda, jsme našli to pravé místo pro nás. Hotel Le Belvedere. Majitel, správnej týpek, nás hned přijal za vlastní i přesto, že mu dům praskal ve švech. Seznámil nás s prostředím a cenou noclehu a my zalezli každý na svoji matraci do spacáku. 

Cena za noc v Le Belvedere byla 75 franků za noc a k tomu ještě 7 za používání kuchyně. Když si tam člověk nechtěl vařit, mohl si dát za 30 franků výbornou polopenzi, nebo  vyrazit do ulic a rozšoupnout se v nějaké malé, příjemné restauraci, kterých jsou tam v okolí mraky.

Kolem páté ráno mě probral z bezvědomí řev velkého nakladače, který s rachotem shrnoval hromady sněhu ze zasypané silnice. Venku právě probíhala kalamita a francouzský silničář ji zdatně zdolával. Sněžilo hustě a vytrvale a mě se zmocnilo nadšení, kvůli kterému jsem už neusnul.  Když jsme se konečně vyhrabali ze spacáků, nevěřili jsme svým očím. Venku leželo už víc než padesát čísel prašanu a pořád sněžilo jako o život. S nadšením jsme vyrazili do Chamonix obhlédnout ceny permanentek. Noční sněžení bylo tak vydatné, že z celého údolí pustili jen pár lanovek ve středisku Le Brevent. To nám ale vůbec nevadilo a hned jsme vyrazili vyzkoušet naše ještě teplé permice.

Horní kabinka do 2525 metrů nejezdila kvůli mlze, sněžení, větru a lavinám, a tak jsme se museli smířit s tím, co bylo. Jezdili jsme žleby pod sedačkou Col Cornu. Bylo tam jen pár lidí a tak na to, že to byl náš první den, jsme zažili „slušnej orgáč“. Vidět bylo mizerně, neznali jsme terén, ale nemohli jsme si pomoct. Lítali jsme jako blázni a váleli se v těch kupách prašanu, že nám to padalo až do trenek.

Když jsme se vrátili z prvního ježdění domů, byl už večer a všichni seděli kolem dlouhého stolu a výborně se bavili. Ve středisku bydlela banda lidí z celého světa: horolezci, kteří přijeli lozit po tamních výborných rampouších, pak nějací snowborďáci, ale nejvíc tam bylo lyžařů. Byli to většinou správní týpci vesměs z Anglie, Kanady a Norska, kteří tam trávili celou sezonu. Občas si někde načerno přivydělali, ale hlavně šli na kopec a jezdili, kdykoli to stálo za to. Vzalo to několik dní, než nás přijali mezi sebe a začali se s námi dělit o zážitky, a taky nám radit, kde hledat nejlepší ježdění. Díky jejich radám jsme se dostali do míst, kam by nás normálně zajet vůbec nenapadlo.

foto/> martin horký” hspace=0 src=”http://laviny.cz/main/scripts/anotace/img/small/510-09_mt-pow-diablerets.jpg” width=150></a>Druhý den jsme šli do střediska Les Grands Montets, ale sníh byl rozrytý z předešlého dne, a tak jsem byl trochu zklamaný. Večer jsem zavolal Johnymu, klukovi díky kterému jsme byli tam, kde jsme byli, a zeptal jsem se ho, jestli by nám další den neukázal nějaký dobrý freeridy. Domluvili jsme se na desátou v Le Tour. Podle toho, co jsem se dozvěděl od jiných, mělo být Le Tour placaté a nudné středisko pro maminky s malými dětmi. Pravda byla ale trochu jiná. Kopce tam sice nebyly moc prudké, ale zato tam byla fůra kaňonů a malých údolíček, kde vítr vytvořil ze sněhu obrovské množství vln, U-ramp a perfektních 1/4 pajpů. Něco takového jsem nikdy neviděl. Johny jezdil šíleně rychle, jak je tam zvykem, a my jsme se o to snažili taky, i když nám občas ujel. Že jsme v horách jsem si znovu uvědomil až v okamžiku, kdy jsme traverzovali stěnou, každý na jedné straně údolí. Celá ta stěna se najednou utrhla, sjela dolů a zasypala potok uprostřed. Johny něco takového asi nezažil poprvé, protože to okamžitě poslal přímo dolů, lavinu předjel a zmizel podél proudu potoka dřív, než tam dorazil sníh. Když jsem ho dojel, byl docela veselý, že z toho tak dobře vyváznul. Od toho dne jsme si už ale vždycky ráno bral pípák a do báglu lopatu, jako to dělají všichni lokálové a i většina ostatních.</p>
<p>Další dny už nesněžilo, bylo azúro, svítilo sluníčko a to nám spálilo rypáčky. Sjezdovky byly rozryté už úplně všude a začínalo to být trochu nudný. Lokálové mi poradili, abychom s nimi ráno zkusili mid station na Aguille du Midi, že prý tam byla lanovka od posledního sněžení kvůli silnému větru zavřená, ale zítra že možná pojede, protože podle předpovědi foukat nemá. Vyrazili jsme brzy ráno, ještě za tmy, aby jsme stihli první kabinku. I když je to dost neobvyklé, moc lidí tam dole u lanovky nečekalo. Ale tím lépe pro nás. Vypadalo to dokonale. Nedotčené, široké pláně po obou stranách pod námi, které ve spodní třetině kopce zmizely mezi stromy. Jízda dolů byla skvělá, i když chybičku to mělo. První dvě třetiny kopce jsme sjeli dlouhými oblouky v obrovské extázi za šest minut a zbytek skrz vrbičky, přes pařezy a mezi stromy vzal něco přes hodinu. Tohle jsme dali celkem čtyřikrát, dvě jízdy po každé straně, čímž jsme doma u večeře sklidili obdiv, protože ostatní zmizeli hned po první jízdě.</p>
<p>Další dny jsme jezdili z vrcholu Aguille du Midi ve 3842 metrech dolů do Chamonix po ledovci Envers du Plan, který po asi tisíci výškových metrech navazuje na Mer de Glace, kudy vede klasický sjezd z Aguille du Midi přes La Valle Blanche. Jízdu po ledovci nechci nijak moc zlehčovat, prudký kopec to teda rozhodně není, zato je tam ale větší množství děr, do kterých není radno padat. A protože se to občas přihodí i větším borcům, je dobrý nápad nelézt na ledovec bez znalosti vytahování kamaráda z trhliny.</p>
<p>Další den přišel na řadu pochod na sněžnicích přes Mer de Glace do úzkého, do nebe se tyčícího kuloáru,<a href=foto/> martin horký  jezdec> radim čada (unity snowboards, convert)” hspace=0 src=”http://laviny.cz/main/scripts/anotace/img/small/512-05_radim-pow-zinal.jpg” width=150></a> kam, jak jsem doufal, od posledního sněžení lidská noha nepáchla. Žleb byl příkrý a nekonečný.  Dole ve stínu byl nádherný sníh, ale čím výš jsme byli, tím víc pálilo sluníčko a sníh měknul. Nahoru jsme se dostali pozdě odpoledne, slušně vyřízení, ale spokojení. Trochu jsme si odpočinuli a jeli jsme. Naštěstí se nekonala ani zmrzlá krusta, které jsem se bál, aby nám nekazila dojmy. Byl to krásný den, Ondra se bohužel dupáním do kopce poněkud zatavil a k večeru ho skolila chřipka. A tak jsem šel ráno dupat sám. Vyjel jsem lanovkou na vrchol Les Grands Montets, z něho jsem sjel na ledovec d’Argertiere, tam nazul sněžnice, přetlápl ho napříč a začal stoupat ve stopách snowboardového horského vůdce a jeho klienta, kuloárem du Passon. Za chvilku jsem je doběhnul a dali jsme krátkou řeč o počasí, které se začalo rapidně horšit. Vůdce říkal, že nejpozději do dvou hodin přijde sněhová bouře, o které v předpovědi nic neříkali, a že na to kašlou a jedou dolů. A zmizeli. Zůstal jsem sám, chvilku jsem koukal na valící se mraky, a ne zrovna moc chytře se rozhodnul vyšlápnout sedm set metrů až nahoru a sjet druhou stranou patnáct set výškových metrů do Le Tour, stejnou cestou, kudy vede každoročně trať chamonixského snowboardového závodu freeridistů. </p>
<p>Nahoru jsem hnal jako blázen. Vál tam už slušný vichr přinášející hustou mlhu. Sjezd nebyl nic moc. Dorazil jsem domů, zabouchnul dveře a začalo se sypat. Sněžilo a sněžilo, nikde nic nefungovalo a když přestalo, bylo všude sněhu jako ve snu. Ondra sice skučel s chřipkou v posteli: „Já chci domůůů, já chci stonat ve svým pelechu…”, ale sorry kamaráde, to nepřipadá v úvahu. Venku bylo modro, svítilo sluníčko, mrzlo, až praštělo, všude po kopcích metr a půl prašanu a permice v kapse. Nakonec dostal Ondra rozum, chorobu ukončil a vyrazil se všemi ostatními za zimními radovánkami.</p>
<p>Několik následujících dní byl totální úlet. Lidi lítali po kopcích jak šílený, všichni nadšení, vysmátí, zmrzlý držky od ucha k uchu, někteří měli v puse šnorchly kvůli dýchání v hlubokým sněhu a kdokoli do toho spadnul a nemohl se vyhrabat, klel. Jezdil jsem na svojí nejoblíbenější sto šedesát devítce, nemělo to chybu. Dali  jsme jedny z nejlepších freeridů v životě. Byl to sen a pohádka dohromady.</p>
<p>Jediná věc mě dostala. Za ten jeden neuvěřitelný týden tam a v blízkém okolí umřeli v lavinách čtyři lidi, z toho dva na sjezdovce, přímo pod lanovkou.</p>
<!-- Facebook Comments Plugin for WordPress: http://peadig.com/wordpress-plugins/facebook-comments/ --><h3>Komentáře</h3><p><fb:comments-count href=https://www.laviny.cz/2004/12/jak-se-jezdi-freeridy-v-chamonix/></fb:comments-count> komentářů</p><div class=

Komentáře

komentářů