Autor: vítek
Bylo to v červenci, když jsme se s kámošem potloukali po letních snowboardových campech ve Švýcarsku a Francii. Jezdili jsme, fotili a užívali si prázdniny. Kromě toho jsme poznávali nové tváře a získávali tipy, kam jet na zimu. Potkali jsme i Agličana Johnyho, který tráví léto surfingem na summer campech a posledních sedm let jezdí každou zimu za snowboardingem do Chamonix. Zmínil jsem se mu o Aljašce, ale on na to, proč jezdit tak daleko, když můžeš jet do Chamonix, které je za rohem, a všude kam se podíváš, to vypadá, zrovna jako na té Aljašce… Od té chvíle mi to nedalo spát. Celý podzim jsem střádal informace o téhle mekce freeridingu, a taky peníze.
Byla polovina ledna, tři hodiny ráno. Právě začalo sněžit. Přesně tak, jak to bývá, když se člověk rozhodne, neukojen sněhovými podmínkami na našich horách, vyrazit pořádně se vyválet v prašanu někam do opravdových hor. Před námi byla daleká cesta vánicí. Sněžit přestalo až během poledne cestou přes Německo. Od té chvíle nebylo po sněhu ani památky, a tak nám cesta pěkně ubíhala. Sníh ale nebyl vidět nikde, ani když jsme v deset večer rozlámaní po celodenním cestování konečně projížděli Chamonix, směrem k Argentiere.
Asi hodinu nebo dvě jsme rozpačitě kroužili mrazivou lednovou nocí údolím, přičemž jsme se ptali náhodných, opuštěných pěšáků na možnosti ubytování. Už jsme se smiřovali s tím, že budeme spát pod hvězdnou oblohou, ale nakonec, nemohla to být jen tak nějaká náhoda, jsme našli to pravé místo pro nás. Hotel Le Belvedere. Majitel, správnej týpek, nás hned přijal za vlastní i přesto, že mu dům praskal ve švech. Seznámil nás s prostředím a cenou noclehu a my zalezli každý na svoji matraci do spacáku.
Cena za noc v Le Belvedere byla 75 franků za noc a k tomu ještě 7 za používání kuchyně. Když si tam člověk nechtěl vařit, mohl si dát za 30 franků výbornou polopenzi, nebo vyrazit do ulic a rozšoupnout se v nějaké malé, příjemné restauraci, kterých jsou tam v okolí mraky.
Kolem páté ráno mě probral z bezvědomí řev velkého nakladače, který s rachotem shrnoval hromady sněhu ze zasypané silnice. Venku právě probíhala kalamita a francouzský silničář ji zdatně zdolával. Sněžilo hustě a vytrvale a mě se zmocnilo nadšení, kvůli kterému jsem už neusnul. Když jsme se konečně vyhrabali ze spacáků, nevěřili jsme svým očím. Venku leželo už víc než padesát čísel prašanu a pořád sněžilo jako o život. S nadšením jsme vyrazili do Chamonix obhlédnout ceny permanentek. Noční sněžení bylo tak vydatné, že z celého údolí pustili jen pár lanovek ve středisku Le Brevent. To nám ale vůbec nevadilo a hned jsme vyrazili vyzkoušet naše ještě teplé permice.
Horní kabinka do 2525 metrů nejezdila kvůli mlze, sněžení, větru a lavinám, a tak jsme se museli smířit s tím, co bylo. Jezdili jsme žleby pod sedačkou Col Cornu. Bylo tam jen pár lidí a tak na to, že to byl náš první den, jsme zažili „slušnej orgáč“. Vidět bylo mizerně, neznali jsme terén, ale nemohli jsme si pomoct. Lítali jsme jako blázni a váleli se v těch kupách prašanu, že nám to padalo až do trenek.
Když jsme se vrátili z prvního ježdění domů, byl už večer a všichni seděli kolem dlouhého stolu a výborně se bavili. Ve středisku bydlela banda lidí z celého světa: horolezci, kteří přijeli lozit po tamních výborných rampouších, pak nějací snowborďáci, ale nejvíc tam bylo lyžařů. Byli to většinou správní týpci vesměs z Anglie, Kanady a Norska, kteří tam trávili celou sezonu. Občas si někde načerno přivydělali, ale hlavně šli na kopec a jezdili, kdykoli to stálo za to. Vzalo to několik dní, než nás přijali mezi sebe a začali se s námi dělit o zážitky, a taky nám radit, kde hledat nejlepší ježdění. Díky jejich radám jsme se dostali do míst, kam by nás normálně zajet vůbec nenapadlo.
