Autor: brouk
Představa, že se člověk na rovníku otočí směrem dolů a orientuje svůj pohyb k Jižnímu pólu, mě přišel logičtější. Lehce dezorientovaný jsem stále hledal východ slunce na opačné straně a pokaždé mě překvapilo, že západ slunce je jinde než jsem čekal. Při cestování čilskou krajinou jsem jako vodítko pro orientaci používal hory. Při jízdě „nahoru“ jsou stále po pravé ruce a to znamená, že jsou na východě.
Colorado – Santa Tereza B.C.
Dalším cílem, který byl severněji, přesto blíže k rovníku, byl komplex středisek poblíž šestimilionového Santiága. Jedinou informaci, která byla pro nás použitelná jsem dostal od Lucie Kavalcový. Sám název hory Santa Tereza nám zatím nic neříkal, ale věděli jsme, že je to dobré doporučení a místo na jedinečný freeride. Než se pustím do popisu terénu zmíněné hory, dovolím si představit celou oblast. Důležitým faktorem s kterým se musí počítat je dostupnost hor z hlavního města. Cestu bych připodobnil k výjezdu na Prosek za kterým by jste začali stoupat do kaunertálského udolí a po čtiřiceti stoupajících zatáčkách se ocitnete ve vesnici Farellones ve výšce necelých 3000 m. Na doporučení od místnáků jsme se ubytovali v chaloupce Chile Extremo (http://www.chilextremo.com/En/snow.htm), kterou provozuje Max – lokál a freerider. Naše základna byla pár minut autem od prvního resortu Colorado.
Jelikož jsme již opustili solitérní sopečné hory a nacházíme se rozlehlých v Andách, jsou zde další resorty – Valle Nevado a La Parva. Překvapivým zjištěním pro našince je skutečnos, že resorty spolu nekomunikují a v každém resortu platí jiné skipasy. Na sjezdovkách se pohybují především turisté, velká část je z Brazílie, Argentýny a samozřejmě ze Severní Ameriky. Přes zimní prázdniny (přelom července a srpna), které trvají dva týdny, jsou hory plné i chilanů, ale ti nepředstavují vážnou konkurenci při dobývání backcountry. Sněhové podmínky jsou v těchto výškách výborné a sníh si udržuje dlouho nezměněnou podobu. Do freeridové oblasti, kterou tvoří dlouhý hřeben hory Santatere, jak zkracují místní její název, jsme se dostávali třemi vleky a krátkým přejezdem na zmiňovanou hranu hřebene. Rozlehlost terénu se nedá s ničím porovnat, obdobně je to s pestrým výběrem trasy pro sjezd. Na jedné straně převažují skalní útvary mezi kterými můžete projíždět, na druhé straně jsou to otevřené a přehledné terény končící prudkými žleby. Díky poloze terénů, slunce na ně svítí pouze v dopoledních hodinách, se prašan udržuje i dlouho po posledním sněžení.
Samotné ježdění této trasy vyžaduje, bud vlastní auto nebo dostatek trpělivosti při stopování zpět do resortu. Tím, že jsem měli naše pěkně pomalované auto k dispozici, praktikovali jsme i jízdu tzv – roadrun poblíž střediska Valle Nevado. Na konci pobytu jsem si jen povzdechl, „Tak ti nevím, zda si v Evropě někdy zajezdím na tak dlouhých svazích plných stále dobrého prašanu“.
Pokračování příště.
foto-text:
Michal Brouček – Czech
Patrick Korz – Slovakia
Laviny.cz
