Autor: pospecz
Tak Mároši, ty si letos něco sjel, tak řekni kde si všude byl, cos tam dělal a tak…
Tak plány byly jiný, měli sme jet s kámošem na 14 dní do Alp, ale kámoš si tejden před odjezdem zlomil obě ruce, možná ho znáš.
To myslíš jako mě, no je to tak, to byla prostě smůla, to se občas v životě stane, no. Stávaj se i horší věci. Takže si na to byl najednou sám a rozhod ses teda pro jednu zajímavou horu, o který bych tady na lavinách chtěl napsat.
No měli sme naplánováno víc možností, ale vzhledem k sněhový situaci v květnu tohodle roku sme se s Romanem Gregušem, kterýho taky znáš, vloni sme spolu byli na Whymperově kuloáru.
No já Romana znám, ale čtenáři ho možná neznaj. Kdo je Roman Greguš?
Roman Greguš je slovenský jezdec, výbornej lyžař a proto sme se spolu dohodli, že pojedem na Lenzspitzi.
Kde je Lenzspitze?
Lenzspitze je ve Švýcarsku, nad Saas Fee, je to čtyřtisícovka a má nádhernou severovýchodní stěnu, která nás zaujala.
Kde jsi na ní narazil, nebo spíš kde chodíš na takový nápady?
Narazil sem na ní na internetu na stránce jednoho americkýho extrémního telemarkisty a jeden z jeho nejhezčích sjezdů byla právě tahle stěna.
Popíšeš nám nějak ten kopec? V čem je ta stěna výjimečná?
Když se na tu stěnu podíváš, tak má čočkovitej tvar, je prudká, široká a má konstantní sklon. Hodně záleží taky na sněhu, někdy je vysněžená, někdy se to vůbec nedá jet. Obtížnost sem nikde nenašel, ale z vršku k odtrhovce je to 500 v.m. a stálý sklon okolo 56°. Na první pohled se mi ta stěna prostě hrozně moc líbila, vypadá božsky. Neni to lehkej sjezd.
Jak často se to jezdí a kdo to sjel první?
Sjezd se řadí mezi klasiky, i proto, že ji jako první sjel Heini Holzer, v roce 1974.
Tak fajn, poďme k tý vaší cestě.
V Saas Fee byla mezisezóna, úplně mrtvo, lanovky nejezdily, ale zase nikde žádný davy a parkáč zadarmo. Pěšky jsme došli na chatu Mishabelhütte, tam se jde dlouho po takový feratě po skalnatym hřebínku, kde sme chytli bouřku a poprvý v životě mi začaly bzučet lyže nad hlavou, šílenej pocit, tak sme zahodili všechno železo, baťohy, sedáky a všechno co smě měli navíc a utíkali na chatu, protože i ta ferata se stala pěknym hromosvodem.
Předpověď byla docela dobrá, tak sme si řikali, že to ráno půjdeme omrknout a případně to zkusíme. Vyrazili sme ve s Romanem ve čtyři ráno.
Takže ste si pěkně chrupli, do tří do rána, to je vydatný!
No to jo, ale i ten start v čtyři byl pozdě. Stěna vypadala pěkně, dole byl pás skal, kterej se dal objet, ale zvyšovala se tim expozice. Okrajovka se dala v jednom místě přejít přes můstek, ale byla pěkně vysoká. Zjistili sme v kolik do stěny začíná prát slunce a uvolňuje kameny ze zhora, který sou nebezpečný.
Zjišťuješ si před tim na netu podmínky ve stěně? Myslim třeba takovej ten výpočet v kolik vyrazit, aby se nahoře potkalo všechno dohromady – kdy se začne opírat slunce do stěny, aby rozehřálo sníh, jak dlouho nahoru půjdete a tak…
No jasný, na chatě byla jednoznačná kalkulace, do stěny svítí od rána zhruba do jedenácti dopoledne.
To znamená, že bys měl začínat sjezd tak okolo půl jedenáctý, abys to měl pěkně měkounký a zároveň osvětlený a viděl všechny kontury.
No chtěli sme začít trochu dřív, protože bylo hrozný teplo a hrozilo, že sníh příliš moc rozměkne a snadno se přetvoří v krustu, kdyby začal foukat vítr, nebo přišel nějakej větší mrak.
Hmm, docela alchymie… Navíc když chytneš stín, tak v tom 56° sklonu je docela prd vidět.
Přesně tak, ale jedna věc je plánování a druhá realita. Stejně ten sníh v tý stěně poznáš, až když do ní vlezeš. To sme následující den udělali a dupali sme krustu, až se z toho tajil dech a vypadalo, že se to vůbec nebude dát jet. Už před svítáním jsme byli pod okrajovkou, pořád sme sondovali, jestli to půjde nebo ne. Někde to člověka udrželo, někde se to propadalo.
Takže nejhorší kombinace. Někde tě to pustí do slajdu, někde se zaboříš, přepadneš a letíš dolu.
Přesně. Navíc když si na to lehneš, tak se rozjedeš šílenou rychlostí dolu a rozsekáš se dole o ty skalky.
Těžký rozhodování…
V 3900m sme udělali sondu krusty, která byla fakt hrozná a tak se Roman rozhod´, že dál nejde.
Co se ti honilo hlavou, když ti parťák řekne, že na to peče. Jakej byl ten proces toho následnýho rozhodování v tvý hlavě? Jediná akce v roce, nahoru 400m, dolu humer krusta.
Převládla touha po vrcholu, rozhodl sem se že půjdu dál. Žádná velká diskuze neproběhla. Nechal sem lyže na místě, že si jen tak vylezu nahoru a pak to zase slezu dolu. No a jak sem lezl, tak krusta ubývala a začínal se dělat super sníh, sice s ledem vespodu, ale bez krusty. Prostě sníh, kterej lyžař má rád natolik, že z toho začne hulákat.
Tak sem se vrátil pro lyže, vylezl sem to znova až nahoru. Tak zhruba hodina záseku.
Co nahoře? Máš tam pěknou fotku s Madonnou. Jaký byly pocity? Poprvé sám takovouhle stěnou, poprvé sám na vrcholu. Nějaký mystický stavy byly?
Sněhu bylo fakt málo, hodně led, ale super rozhled. Pocit je to zvláštní, většinou má člověk s sebou parťáka a o všechny pocity se dělí ve dvou, navíc ten druhej člověk tě vždycky nějak koriguje. Ale zase je fakt, že dolů stejně jedeš sám a my navíc lano moc nepoužíváme, takže na morál je to vlastně to samý. Mystika žádná nebyla. Hlavní co máš v hlavě je příprava na sjezd.
Co nacvakávání do lyží? V pohodě?
Ten úplnej začátek není úplně nejprudší místo, takže docela v pohodě, největší prďák začíná až po pár metrech. Rozhodl sem se ale pro jinou cestu, než sem šel nahoru, protože podél východního hřebene sníh vypadal daleko líp.
Takže si vlastně porušil základní pravidlo že kudy nahoru tudy i dolu…
Porušil, ale od toho jdeš nahoru, aby sis stěnu prohlédl a případně korigoval lajnu dolů.
Co sjezd. Skákals, nebo se to dalo jet volně?
Muselo se skákat, je to opravdu dost prudký a toho sněhu tam nebylo hodně, ale zase je to široký, tak se nemusíš vyhejbat nějakejm skálám. Vyhnul sem se těm nejledovějším místům, měl sem strach z tý krusty, ale ona díky tomu slunci změkla, takže ve střední části byl prašan a přecházel v takovej těžší sníh, kterej drží a bylo to super. Spodní pasáž byla dobře jetelná, ale nedalo se to stejně moc pálit jako když je tam prašan.
Kontrolovaná jízda dolu. Jak bys zhodnotil ten sjezd v porovnání s tim, co máš za sebou?
Každej sjezd je jinej, ale určitě to bylo specifický tim, že sem to jel úplně sám. Ty hory se nedaj srovnat, ale určitě jeden z nejhezčích, kterej sem si dal.
Tak jo. Ještě mi řekni na čem jezdíš a na jakej matroš spoléháš při tvejch cestách.
Nejdůležitější sou určitě lyže, mam starý dobrý Traby Freeridy, třetí sezónu a sou fajn. Za těch pár let sem se s nima zžil, držej fajn a věřim jim. Nedělaj překvapivý věci.
Brousíš hrany před takovym sjezdem?
No, jednou za sezónu svěřim lyže do péče profíka Roberta Dlouhýho ze Skiareálu ve Špindlu.
Kterýho tímto oba pozdravujeme! Tak dík za hezký povídání a ať to jezdí i nadále…
foto: Marek Holubec
Roman Greguš
náhledy: internet
