Xavier Delerue: zkušnost s lavinou

24.12.2008
admin

Byl to druhý den filmování v jižním Wallisu blízko městečka Orcières.  Společně  jsme jezdili s profesionálním lyžařem a mým kamarádem Henrikem Windstedtem za asistence fotografa Christophera Sjorströma a horského vůdce Miriam Lang Willara. K dispozici jsme měli helikoptéru, díky níž jsme se mohli velmi rychle dostat na okolní vrcholy a také z ní točit a fotit.

Poté,  co jsme si sjeli pár měnších svahů, jsme se zadívali na nádhernou severní stěnu dlouhou tak 2,5 kilometrů. Sněhové podmínky byly relativně stabilní a rychle jsme si začali věřit. Stále jsme však museli být obezřetní, protože jsme vědeli, že pod sněhem z posledního sněžení leží slabá vrstva. Ten den jsme začali relativně pozdě, až kolem poledne, protože heli nebyla dříve k dispozici a nahoře na severních svazích jsme ani necítili, že by docházelo k oteplování. Jezdili jsme nejprve takové ty malé lajny a ani malý deskový sesun v nás nevzbudil podezření, jak moc riskujeme na této severní stěně … zvlášť když už byla rozježděná.

Jak jsme natáčeli z helikoptéry a lajny ani nebyly nějak extrémní, jsme se nejspíš trošku přestali soustředit jako na začátku dne. Na začátku té jízdy jsem se ani nezamyslel nad tím, kudy pojedu. Heli byla ve vzduchu a čekala, takže jsem tak trochu spěchal s přípravou a rozjel se. Když se utrhla první malá část svahu, namířil jsem si to přímou cestou doprava, abych unikl zvýřenému sněhu. Spadnul jsem, trošku se kutálel, ale přeci jen to ustál a jel dál, takže jsem měl chvilku dostat se na hřeben, kde jsem si myslel, že budu v bezpečí. Ale právě tam se stalo, co jsem nejméně čekal. První menší lavina zatížila svah pod sebou tak, že se se celý rozjel. V tu chvíli jsem viděl jen obrovský „puzzle“ samozřejmě bez jakéhokoliv východiska.  Jediné, co jsem mohl dělat, bylo zatáhnout za pojistku svýho abs batohu a doufat.

Jak mě ta obrovská masa sněhu mlela jak pračka ztratil jsem vědomí do té doby, než mě našli o deset minut později. Byl ze mě naprostý vrak. Henrik mě se štěstím našel, ale ani tak jsme nereagoval patnáct minut. To muselo být pro tyhle kluky strašný … z téhle části mám jenom kus vzpomínky a trošku si vzpomínám na let helikoptérou se záchranným týmem asi tak půl hodiny potom. Když jsem se dostal do nemocnice bylo mi líp a líp. Pamatuju se, jak jsem bojoval ve svý hlavě dostat se ve vzpomínkách zpět a naštěstí pozitivně jsem prošel všema testama. Byla u mě moje žena a spousta kamarádů, co v té oblasti zrovna filmovali. Byl to jednoduše zázrak. Vypadal jsem dost hrozivě s očima podlitýma krví ještě měsíc po tom a jediný zranění, co jsem utrpěl, byly zpřetrhaný vazy v koleně. Po tom, co jsem byl v lavině, která měla celkem dva kilometry, vše, co můžu říct je to, že 29. března ještě nebyl posledním dnem života.


Jestli to není zrovna otázka na místě,ale jak se tohle může stát tak zkušenýmu profesionálu jako jsi ty?
Hory v sobě zahrnují nebezpečí. I v těch nejlepších podmínkách můžeš udělat při sjezdu špatný pohyb a utrhnout lavinu. Toho si musíš být vědom pořád. Proto se snažím dívat se na každou jízdu velmi podrobně a zkontrolovat si, kudy můžu ujet, když se svah rozjede nebo když se začne valit moc sněhu. Naneštěstí jsem tomu takhle nevěnoval dostatečnou pozornost během toho dne. Neměl bys nikdy zapomenout na pravidla zvláště tehdy, když se snažíš tlačit na svoje limity. Celá ta situace mi ukázala, že navzdory tomu, jak opatrný a zkušený jsi, nikdy si nebudeš na 100% jistý. Takže je zapotřebí prevence. Lavinový pípák a abs batoh jsou proto součástí mého vybavení.

Můžeš vysvětlit trošku do detailu co se stalo?
Ve dvě hodiny odpoledne jsem dostal od party signál, že můžu jet. Všechno bylo foceno a natáčeno z helikoptéry. Časování a světlo je extrémně důležité pro takové záběry, o které nám šlo, takže jsem neměl dost času si vše dvakrát zkontrolovat. V horní části se  mezi skalou utrhla malá lavinka, která mne nijak neznepokojovala. Často říkám u těchto situací, že rychlost je tvůj nejlepší kamarád. To ale teď neplatilo. Nabral jsem rychlost, ale v jedné pasáži jsem ztratil kontrolu a upadl jsem. Naštěstí jsem měl stále čas se sebrat a je t dál. Myslel si, že jsem tomu bílýmu monstru unikl a že všechno bude jedna velká sranda až to skončí. Pak jsem ale kolem sebe a pode mnou uviděl obrovský praskliny. Celý ten svah začal ve zlomku sekundy sjíždět a nebyla absolutně žádná šance, jak z toho vyjet. Když se ohlídnu zpět, jednoduše jsem si neprohlídnul lajnu s vyhodnocením únikových cest. Takže jsem dvakrát tak vděčný za to, že jsem z toho nakonec vyváznul OK.

Co potom? Jak jsi přežil?
Jakmile jsem si uvědomil, že sjíždím s celým svahem dolu a nemám šanci tomu uniknout, zatáhnul jsem za pojistku abs batohu. Naprosto intuitivně, ani jsme o tom nepřemýšlel. Pak jsem cítil, jak se kutálím. Všechno mi přišlo zpomalený. Potom mám pár vzpomínek na to, jak mě našli přátelé dole po dvou kilometrech. Paměť mi ale začala fungovat až v nemocnici.

Wow, dva kilometry! Jak tě ostatní našli?
Měl jsem hodně veliký štěstí. Airbagy mi pomohly, že mě nezasypala masa sněhu. Ležel jsem nad šesti metry tvrdě udusanýho sněhu. Když bych byl pod tím, jendoduše bych byl uplně rozmlácenej. I když jsem se udržel nahoře, měl jsem pusu a nos plný sněhu. Byl jsem v bezvědomí a moje helma mě škrtila, takže jsem nemohl pořádně dýchat. Henrikovi trvalo deset minut než sjel dolů, kde jsem byl. Uviděl červený airbagy ve sněhu, ale mysleli si, že jsem o dost víc nahoře na svahu, kde mě začali hledat. Nikdo nevěřil tomu, že bych to mohl přežít.

Zní to hodně dramaticky. Co jsi se z toho naučil a jakou radu bys dal ostatním freeriderům?
Dělejte věci jednu po druhé a vždycky si představte nejhorší možný scénář, když se rozhodujete. Hlavně nespoléhejte na svoje vybavení. Mluvíme o lidech, co se snaží víc a víc riskovat. To je rozhodně špatná cesta za jakýchkoliv okolností. Měli jsme stejnou diskuzi před pár lety o lavinových pípácích. Pro mě se airbag a pípák stal nedílnou součástí výbavy. Neznamená to pro mě, že si můžu víc dovolit, ale v případě, že se situace neubírá dobrým směrem, pomůžou mi. Proto se ABS Airbag stal tak populárním mezi profesionálními freeridery. Dokonce se bez něj cítím nekomfortně, nebo když zapomenu pípák. Lavinový airbag se používá velmi jednoduchým způsobem a dokáže zabránit tomu, abyste byli zasypáni sněhem, což je ta nejdůležitější věc. S pípákem je potřeba umět zacházet.

Často na to vzpomínáš?
Docela ano, hlavě díky tomu, že se to objevuje v různých časopisech, filmech a tak. Vím, že se budu cítit divně na vrcholu před prvním sjezdem po této zkušenosti, ale věřím si. Už po několika dnech, co se to stalo, chtěl jsem zpět do hor což mě docela překvapilo.

Ovlivní to tvoje ježdění v budoucnu?
Vůbec to neovlivní moje ježdění, ale ovlivní to moje obvyklé postupy přípravy, zvláště při natáčení. Já jsem obvykle dost opatrný a zřídka neriskuju, když se necítím v kramflecích. Jakmile se filmuje, člověka to trošku vezme s sebou a začne dělat divný věci. Rozhodně budu opatrný v tomto.

Jak jsi přemýšlel nad nebezpečím lavin před nehodou? A stalo se, že jsi se skutečně bál? Jak se vyrovnáváš s těmito momenty?

Vždycky jsem se bál lavin. Za posledních deset let jsem měl možnost víc porozumět tomuto fenoménu a dostat se trošku blíž. Před dvěma lety mě malá ale špatně umístěná sněhová kapsa strhla přes skálu. To už jsem viděl, že zemřu a upřímně to bylo po tom hodně těžké. Mnohem těžší než tentokrát. Možná proto, že jsem neudělal zřejmou chybu, a možná, že jsem měl čas vidět, jak se blíží ta skála. Kdo ví. Zvyknout si na nebezpeči lavin pak trvalo hodně času.
Divné je, že jsem necítil nic takového tentokrát, i když to byla daleko radikálnější situace. I když si jezdím pro sebe, moc ježdění „nehrotim“. Ani se nesnažim jezdit s takovýma skupinama, který se snaží stále posouvat svý hranice každým dnem. Tenhle postup občas shledávám nebezpečným. Rád trávím čas v pěkném prostředí zimních hor, zvyknout si na sníh a celkové podmínky … to je jak získat uspokojení a řekl bych víc kontroly terénu a dalších rizik. Existuje v tom hranice, která přiblíží nebezpečí zpět, jakmile se cítíš „příliš pohodlně“. Umí to být klamné. Je to o tom, cítit se dobře a a zároveň být disciplinovaný. Dva rozdílné postoje, ale člověk nemůže být tam nahoře bez toho, aniž by využíval oba dva …

Komentáře

komentářů

Komentáře

komentářů