Autor: sabina
Do Saas Fee jsme se dostali asi po 4 dnech na cestách strávených v obytce. My, tím myslím Fíďa, Honza, brácha a já. A v obytce, tím myslím 4 dny bez sprchy, zpocení a uschlí každý den tak na 3krát – to jen tak na úvod pro dokreslení situace, ve které jsme se ocitli.
;)
;)
;)
Na místo jsme dojeli ráno a zaparkovali na hlavním parkovišti. Trochu nám plány zkomplikoval fakt, že půlku věcí jsme měli v passatu a půlku v Honzově obytce, no a parkoviště byly samozřejmě rozdělené….jak taky jinak. Naštěstí celkem blízko sebe. Po pár minutách usilovného přemýšlení a zkoušení jsme zjistili, že přes závoru na parkoviště pro obytky se nedostaneme a ani naopak. Určitě by jsme na něco přišli, o tom není pochyb, ale usoudili jsme, že na parkovišti, kde byly asi jen 4 další obytky, by jsme se asi ani s pasatem neschovali. Zvolili jsme proto nejschůdnější řešení a postavili auta nejblíže co to šlo.
Po úspěšném zaparkování jsme se vydali hledat tourist office, ve kterém jsme měli dostat info a předem domluvené ski pasy. Office jsme našli na první zátah a paní byla velmi vstřícná. Upozornila nás, že od zítřka se má zhoršit počasí a tak jsme se rozhodli kopnout do vrtule co to pude a vyrazili. V offisu jsme byli hotovi během chvilky, to asi ten puch co jsme vnesl. Asi by jim odpuzoval zákazníky, tak nám dali co jsme chtěli a poslali nás na kopec. Samozřejmě, že jsme se nezapomněli zeptat na nejbližší bazén, ten byl na programu večer.
;)
;)
;)
Vylovili jsme z aut věci, nasoukali se do nich a začali se ubírat směrem hore. Honza se nějak necítil a taky zaznamenal klepání v kole, takže se rozhodl zůstat a přijal roli automechanika. Po malé procházce k lanovce a po zastávce na toaletách, které Fíďa na chvilku obšťastňoval jsme nasedli na kabinku a vyrazili.
Středisko je rozděleno do několika částí a všechny jsou samy o sobě dost velké. V těch nejhornějších se lyžuje na ledovci a jak člověk sjíždí dolů, proměňuje se okolní led ve skály a stromy, jenž poskytují dostatek terénů pro ježdění mimo sjezdovky. Dojeli jsme tedy nahoru a opravdu, hodná paní z offisu nelhala, svítilo sluníčko, ale byl vlezlý vítr a celkem mrzlo, tak jsme se rozhodli sestoupit trochu níž………no ale samozřejmě……….můj bratr zaznamenal „příhodný“ svah na focení, tzn. zase nahoru do větru a zimy.
Protože Honza byl okolnostmi přinucen zůstat na parkovišti, já se měla zhostit, musím dodat nedobrovolně, práce s foťákem. Po pár neúspěšných pokusech z toho možná nakonec i něco bude. Kvůli ledovcovým trhlinám a větru jsme se přeci jen přesunuli o trochu níž. Našli pár neprojetých stěn a fotili hezky prachové jazýčky. Sněhu nebylo mnoho, a tak jsme si kromě fotek odváželi dom i krásný vzorek na skluznici, ale co………však se to zakape
Až nám vypli vleky, přinutili nás nasednout na kabinku a svezli zase dolů. V myslích jsme měli vidinu bazénu, takže nám to ani nepřišlo jako velká křivda. Trochu jsme se na cestu posilnili ( tím myslím svačinku, ne slivovici, kterou Fíďa nepřetržitě střežil a šetřil pro akutní případy) sbalili Honzíka a šli se opláchnout. Bazén vypadal hezky, ale studeně, takže kromě Fiďase, který udělal pár temp, jsme se všichni zdržovali buď ve vířivce nebo v páře.a kluci okukovali dospívající 15ctky.
;)
;)
;)
Konečně čisťouncí, nelepkaví a sami sobě nesmrdící a příjemně unavení jsme zalehli a spali jako dřeva. No………. Ti šťastnější měli tu čest slyšet jak na pile zrovna řežou, ale co….. špunty to jistí. Dalšího rána, po vydatné snídani a tentokráte i s Honzou jsme se zase nabalili do lyžařského a zamířili k výšinám. A opět, paní z offisu měla pravdu, počasí nic moc, zataženo, nahoře mlha, takže focení jsme zavrhli hned ze startu. No tak jsme si aspoň našli pár terénu a dávali si freeridík na ufoukaném a zmrzlém sněhu. Po pár jízdách, jsme toho měli všichni dost a tak jsme se jednohlasně shodli na ukončení našeho trápení a vydali se domů – tím mám opět na mysli naši smradlavou, ale útulnou obytku.
