Autor:
Třetího dne v zemi “crayzy canucks” , oplývajícícho javorovým syrupem a obdivuhodnou přírodou znou opouštíme brzy zrána, ještě podřimující Vancovuer. Zhruba dvouhodinovou cestu nevíme jestli přemáhat unávu či se jí nakonec poddat. Samozřejmě bez řidiče. Trablů auto-moto již pár bylo. Před sebou máme vytyčený cíl dosažitelný v podobě sjetí Decker Mountain cesotu, kterou jsme si v backcountry střediska Wistler-Blackcomb vyhlídli již den první našeho prozkoumávání zdejší krajiny. Další příležitost utéci davů.
Pár donutů si z běžícío pásu minitovárničky a prodejny rychlých snídaní Joe Hortons ve Squamish, dvacet minut dospání v autě (konečně na straně spolujezdce), pár zatáček scénickou krajinou a zastavujeme u dílny Prior snowboards. Rozhodl jsem se vyzkoušet splitboard této snowboardové značky, vyrábějící stále ještě, světe div se, ručně vyráběné boardy. K osedlání jsem dostal novinku příštího roku s karbonovými vlákny o délce 195. Vyrážímme konečně.V jedenáct je už na čase. Na to, že Jára musí být v šest hodin zpátky ve městě kvůli práci, máme tedy co dělat.
Loučíme se s Adamem, který si jde zajezdit na den do snowparku a už jen vyjíždíme kam to jde na Blackcomb Mountain, traverzujeme, nasazujeme pásy, 15 minut šlapeme, oddechujeme, pozorujeme Decker Mounatian a okolí, vybíráme trasu šlapání a sjezdu … hmmm, no to vypadaá slibně … skládáme pásy a první sjezd: po prvním dni, přeci jen člověk konktroluje kameny, ano i zde je na ně potřeba dávat pozor, pár zatáček a jsme na plato. je tu náádherně … vítr se utišil a sluníčko dávalo tušit, že začíná mít sílu. Jára velí, že na to máme dvě hodiny, ve tři mu jede bus do šichty. Přec vidíce naši trasu téměř celou před sebou, jen můžeme odhadovat kolik nám to dá zabrat. Jde se super, dýchaní pracuje skvěle, nohy bez problémů ťapkaj, mysl … to nejdůležitější, se drží a je v dobrém rozpoložení. Čas od času zaslechneme v dálce helikoptéru vyvážející bohatý texasany bez námahy nahoru, aby pak cestů dolu kolikrát ze samého vyčerpání ani nedojeli. Nahoře je zima přímo strašná, i díky silnému větru. Rychle rychle to všechno zabalit, focení mě ani nenapadá, a mazat dolu. Nedá se nic dělat, kochat se okolím budeme jindy.
Nic moc nepromýšlýme, celkem širší a poměrně prudká stěna byla již početně navštívenou za poslední dny. K výběru je stále možnost jet si svou vlastní stopu většinu jízdy. To také realizujeme. Dole cvak cvak co to vlastně bylo. Právě včas, kdy už se zatáhlo skoro na tvralo. Cíl splněn, Jára rychle na autobus, neotálýme a sjíždíme kolem půl třetí na parkoviště. Celkem fofr tenhle den číslo 2 na Whistler-Blackcomb.
foto holkxyy …..
Pro Ride kemp …
V 8:30 se setkávám s Anthonym, který na Whistleru 11 sezónu pořádá snowbiardový kemp Pro-Ride. Pro, jakože skupiny až sedmi lidí se učí za jízdy s místními profi jezdci. Tihle kluci jsou vyježdění jedna báseň. Antony se mě ned ptá, jestli jdu jako jezdit, když jsem se tam zjevil jen tak bez věcí a že on teda rozhodně jde. Jsme dneska ráno trochu pomalejší, domlouváme se, že se připojim ke kempu nahoře.
Nacházíme se těsně před polednem ve snowparku. Skupinu tvoří jedna holčina, nejspíš Elen, pak druhá Nancy, jak si matně vzpomínám, a Thomas. Jména stoprocentně nesedí, to je jansý, ale proč pro účel blogu nevybrat třebas tyto, ne? Jezdí se trasa přes celý park, kde samozřejmě je zbytečné vyjmenovávat co všechno je k dipospozici, přes pár skoků, boardercross až k rampě. Odtamtud pokračujeme po sjezdovce na začátek čtyřsedačky. Jedna takováto jízda nám trvá zhruba 10-15min. Držím se od začátku za Antonym, který nás vede a je mi naprosto jasné, že název Pro-Camp není klamavou reklamou. Úroveň lehkosti a vyježděnosti Antonyho v kombinaci s výborným vysvětlováním, co tamle na té bouli vyzkoušíme a jak se správně houpat v rampě nebo jak číst terén.
Chillin Vancouver
