Autor: roman
Etapa 4: Valsorey-Chanrion
Toto je údajně zlomová a nejtěžší etapa celé cesty. Hned nad chatou je třeba překonat sedlo Plateau du Couloir 3.661 m, což obnáší 630 v.m jako ranní rozcvička, první polovina na lyžích přes lavinové svahy, druhá polovina po čtyřech na mačkách. Potom sjezd a přechod ledovce Sonadon, další sedlo a následuje dlouhý sjezd a „esíčko“ mezi séraky a potom orientačně velmi náročný přechod ledovce Durand, kde v závěru je třeba dlouze obejít hřeben nad chatou Chanrion, přejít až na protější stranu údolí a teprve potom sestoupit do údolí a znovu vystoupit k chatě z úplně opačné strany. Dlouhá etapa až 8-12 hodin podle kondice a počasí.
Jasně, takže hned od rána je mlha, jsme stále v mraku, slunce jen tušíme nad ním (přesto nám parádně spálí nosy). První sedlo vyjdeme v pohodě na lyžích, ale při sjezdu špatně odbočíme a musíme se kousek vrátit. Na druhé sedlo se už leze s cepínem, lyže na batohu. Do třetího sedla Valpelline se dlouze a táhle stoupá po ledovci podél skal vlevo. Hm, tady mají být ty nejhezčí výhledy. Jdu vpředu, když najednou se nahoře ze skal začne sypat lavina. Sjede po skále a rozbíhá se po moréně k nám. Vteřiny napětí, nohy jak z olova, ale stejně nelze utéct. Kouřící bílý prach se zastavuje asi sto metrů před námi. Naštěstí sníh se ve strmé skále dlouho neudrží, tak to nemohla být moc velká masa sněhu. Za chvíli se sesypou ještě dvě menší lavinky, ale co se dá dělat, musíme rychle projít právě pod touto skálou. Ze sedla Valpelline jsou údajně úžasné výhledy na blízký Matterhorn a Dent Blanche. My zde máme jen mlhu, minus dvacet a vichřici. Přichází Marek, vyndává mapu, buzolu a výškoměr (GPS jsme nechali v autě, jak by se teď hodila), dlouho měří, protože správný směr je teď doslova existenční otázka. Zaboří prst do mlhy: „Tudy a pojedeme na laně, je to samá trhlina. Mimochodem, před chvílí jsem se do jedné probořil celou nohou“. A to šel třetí! Však se nám zdálo, že to při výstupu občas znělo dost dutě. Po hodině sjezdu na laně, když už máme kolena úplně vykloubená, ledovec končí a taky jsme pod mrakem, takže nad sebou můžeme rozeznat hrozivě trčící séraky. Sjezd do údolí je pak už poslední odměna. K chatě Shoenbuhl sice ještě hodinu strmě stoupáme, ale grog a milá chatařka nám vylepší náladu.
Etapa 7: Shoenbuhl-Zermatt
V tomto bodě obvykle Haute Route končí, jsme kousek nad Zermattem. Když si ráno před chatou čistíme zuby, tak se z mraků vynoří majestátní pyramida Matterhornu. Jasně, přesně z této terasy škodolibí turisté pozorují ubohé horolezce v Jeho severní stěně. Co dál? Původní plán byl pokračovat přes Monte Rose hutte a v neděli zkusit zdolat Monte Rosu (4.647m). Ale počasí je nejisté, slyšíme, jak nad Zermattem odstřelují laviny, takže se rozhodujeme expedici ukončit. Sjíždíme údolím do Zermattu, nejprve přes morény, pak podél potoka a nakonec po sjezdovce do centra města. Kdosi vtipně poznamenává: „Hele stromy…!“ Je to tak. Ty jsme dlouho neviděli. V Goráčích a se skelety na nohou si v pěkné švýcarské restauraci dopřáváme stříbrnými příbory oběd. Divná kombinace, ale asi jsou tu zvyklí. Odpoledne se mikrobusem přesouváme za dvě hodiny zpět do Chamonix.
Chaty
Všechny chaty na trase jsou v majetku SAC (Swiss Alpin Club). Jsou velmi spoře zařízené, na žádné z nich není v tuto dobu voda, takže o hygieně lze hovořit jen v rámci čištění zubů. Ubytování je poměrně drahé oproti rakouským.
V období duben-květen lze dostat pouze polopenzi za 50 CHF. Na druhou stranu, jídlo bylo všude velmi dobré, polévka, hlavní jídlo a kompot. Spaní je společné v noclehárnách, kde se netopí. Ověřili jsme si, že špunty do uší je nutnost pro přežití. Problém je též usušení mokrých věcí, hlavně botiček do skeletů. Obvykle se to nepovedlo, takže každoranní obouvání je hnus. Záchody, pochopitelně suché a v budce daleko od chaty a obvykle na strmé skále, jsou speciální kapitola. S tím se skialpinista musí holt smířit, pokud se nechce plácat jen v Krkonoších. Chaty jsou zásobovány vrtulníkem z údolí, takže i pití je řádně drahé (Heiniken 7 CHF, láhev vody 8 CHF, 1l čaje 5 CHF). Čaj a polévka se vaří ze sněhu, dokonce na jedné chatě jsme byli svědky, jak chatař sníh nabíral obrovskou lopatou ze sněhem zasypaného okna rovnou do kotle na kamnech.
Vybavení
K základnímu vybavení patří odlehčené lyže, speciální vázání umožňující jak stoupání tak i sjezd, boty velmi podobné lyžařským a stoupací pásy, které se nalepují na skluznice. Toť obecná informace. Konkrétněji, všem se nám osvědčily boty Lowa Struktura. Lyže máme každý jiné, někdo freeridové, jiný klasické skitouringové, ze značek převažuje Dynastar, Hagan a Ski-Trab. Ve vázání se opět shodujeme jak volbou tak i dobrou spokojeností, a to na modelu Titanal III od Fritschi Diamir. Pásy raději mohérové, které jednoznačně překonávají syntetické ve skluzu i stoupání. Bohužel i cenově. Teleskopické hůlky lze doporučit raději se zacvakávacím zámkem od Komperdall než se šroubovacím třeba od Leki. Ale stejně se délka holí moc nepřestavuje, je rychlejší hůlku chytit níže pod držadlem, zvláště při traversech. Nutná součást vybavení jsou stoupací hřebeny alias mačky na lyže, zkráceně haršajzny. A ještě pár drobností:
-
Cepín hlavně co nejlehčí, třeba celý z hlíníku, totéž mačky
-
Pásek se suchým zipem na svázání špiček lyží na batohu
-
Sedák, prusíky a vše na záchranu na ledovci
-
Lehké lano na ledovec min 50m
-
Spodní prádlo vše Moira nebo Craft plus jednou na výměnu, ponožky i vícekrát
-
Vrchní vrstva vše Gore-Tex plus bunda a čepice a rukavice Windstopper
-
Péřová vesta do zálohy
-
Mikro fleece triko a kalhoty
-
Vložka do spacáku a žďárák
-
Navigace – busola, GPS, výškoměr, mapy jedině švýcarské!
-
Komplet sebe-zabezpečení je absolutní nutnost! tj. pípák s baterkami, sonda, plechová lopata plus dobrá čelovka
Jídlo a jiné tipy
Stará zásada radí, že čím je větší výška a mráz, tím musí být strava tučnější. Sice snídaně a večeře jsou na chatách, ale při pochodu se musí občas skialpinista najíst. Většinou na to nebylo moc času, ale tlačili jsme různé tyčinky, tatranky apod a bylo nám z nich nanic. Když potom někdo vytáhl lahodný špek a klobásy, tak jsme pochopili…
Další zdánlivá banalita, ale klíčová pro přežití Haute Route jsou špunty do uší! Regenerace po těžkém dnu je nemožná v společné noclehárně pro 15-20 lidí, kde tutově aspoň jeden bude chrápat jako zvíře. Hygiena během přechodu je velmi symbolická, ale na tu bídu se docela osvědčila malá sada vlhkých hygienických ubrousků. Aspoň něco… .
Spálení krku dobře zamezí klobouček se širokou střechou. Množství různých brýlí od čirých přes ledovcové po lyžařské určitě s sebou. Silný krém na obličej i rty taktéž. Velmi se osvědčil zásobník na vodu Camel back, ale chce to nejlépe 3 litrový. A něco do vody, třeba ochucené vitamínové tablety. Dobrý trik je taky udělat si na hadičku ochranu z neoprenu, takže nezamrzne ani pod nulou a dá se průběžně pít i v menším mrazu. A víme, jak je voda ve výškách důležitá…
Závěrem
Přes všechnu námahu a objektivní nebezpečí je skialpinismus ve velkých horách úžasný neopakovatelný zážitek, naprosto nesrovnatelný s proplétáním se mezi lyžaři na upravených sjezdovkách velkých center, tlačenicemi v ranních kabinových lanovkách a nekončícím bzukotem tisíců konzumentů v restauracích. Ale kdo to neokusil, asi nepochopí. Snad jen zarytý běžkař již tuší.
Naše Haute Route, přestože nám počasí příliš nepřálo, měla o to víc vysokohorský charakter. Párkrát jsme si „hrábli“ dost hluboko, fyzicky i psychicky, ale došli jsme. Technická obtížnost je asi zřejmá z předchozího povídání, fyzicky ji zvládne každý průměrně trénovaný člověk. Možná jsem tímto povídáním někoho odradil, ale možná někoho jiného inspiroval. Každopádně všem zájemcům lze tuto výpravu doporučit – ať individuálně zkušeným anebo méně zkušeným s najatým vůdcem. A Haute Route nabízí zažít všechno – od osamělé meditace uprostřed bílé pláně, přes lezení vyzývavého kuloáru po adrenalinový sjezd strmým žlebem, to vše na pozadí největších alpských velikánů.
FOTO: Poslušný, Cerman, Mikan & Šita
Související odkazy
