Autor: pospecz
Ležíme na vyhřáté silnici, Marek popíjí dneska už asi pátý šumivý multivitamín, já líně pozoruji moje nohy, kterým týdenní nepřetržitý pobyt v zapařených přeskáčích evidentně nesedl. Čekáme na stopa na silnici, po které nejezdí žádná auta, jsme na Grossglockner Hochalpenstrasse v čase její zimní uzavírky. Do mysli se vtírá zvláštní pocit opuštěnosti v porovnáním s letní sezónou, kdy tu pro tisíce aut a motorek denně pomalu ani nemůžete sesednout z kola. Nad námi nás pozoruje stádo kamzíků, pod náma svišťáci budují svoje letní sídlo lásky, no prostě romantika. Idylu kazí jenom vidina tří hodin pochodu po asfaltu s baťohama velikosti almary a lyžema na zádech až do vesničky Heiligenblut, kde se na parkovišti jako pěst na oko vyjímá naše vozidlo, které nás odveze zpátky domů.
Po dvou hodinách marnosti se rozhodujeme pro ústupný manévr, strávíme tady ještě jeden den v místním luxusním winterraumu. Celou dobu s sebou táhnu flašku rumu, tak je asi nejlepší čas jí otevřít a trochu zapařit. Důvod k oslavě je tentokrát pořádný, dneska ráno jsme sjeli Pallaviciniho kuloár v severní stěně Grossglockneru (3798m).
Myšlenka sjezdu ve mně hlodala už asi 6 let, umocněná okolnostmi prvovýstupu, kdy si markrabě Alfred Pallavicini vymínil vylézt tuhle strhující linii, najal si vůdce a snad i nejsilnější lesníky z okolí, kteří mu do ledu vysekali více než 2500 stupů, po kterých 18. 8. 1876 vylezli nahoru. Tahle historka je pro nás fascinující. Podle informací Ivy Filové a pánů ze serveru bergsteigen.at se první sjezd podařil už v roce 1961 rakouské dvojici Gerhard Winter a Herbert Zacharias, kteří však použili specialní zkrácené lyže. Prvosjezd na normálních lyžích zajel 11. července 1971 Michael Zojer. Po něm sjeli tento kuloár ješte Slovinci, 4. 6. 1978 Franci Mrak a Lado Vidmar. První snowboardistou v kuloáru byl 1. 6. 1992 Matej Kejžar, což byl na dlouhou dobu poslední známý sjezd až do 4.5.2003 kdy cestu sjela pětice slovenských jezdců Martin Jurík, Peter Závodský, Bohuš Štofan, Rasťo Križan a Iva Filová jako první žena vůbec.
lavinová situace číslo dvě a naše kárka si to šine směr Lienz. Celou cestu doufáme, že bude zprovozněn 
prašanu, kterým se pomalu ale jistě brodíme nahoru. Cesta je skutečně hodně ledová, to jsme nečekali. Veškerý sníh, který na ni spadne skončí právě v násypu dole. Spodní štěrbina je mimořádně úzká, tak pět metrů šířky. Při sklonu 60° to bude celkem nářez. Koukám dolů na spodní seraky a přemýšlím, kam by člověk doplachtil, kdyby udělal při sjezdu chybu. Pokud k nim, bylo by to asi špatné. Prašánek však dokáže člověka celkem dost zabrzdit, takže jsme celkem v klidu a štěrbinu máme úspěšně za sebou. Lezeme volně, každý dvě zbraně a mačky. Kvůli ledu jsme plánovali dojít kam to jen půjde a pak dát sjezd, nyní se před námi po pravé straně line úzká prašanová rampa v rozmezí 5 – 10m a hluboká tak půl metru, která je stabilní a světe div se, není pod ní led. Jenom na sebe koukneme a jde se dál. Sněhová linie se táhne až úplně nahoru, pouze ve střední části je asi 50m trochu podivných, kdy se pod nánosem sněhu objevovala známá temná barva a mačky zvonily a nebořily se jako obvykle. Asi za necelé tři hodiny jsme na vrchu kuloáru. Dál pokračuje mixový žlábek do štěrbiny mezi malým a velkým Glocknerem, který se z pochopitelných důvodů nejezdí.
Čeká nás morálově asi nejtěžší část sjezdu neboť musíme vyměnit jistotu železa za lyže a hůlky. Cvaknutí do vázání v takovém sklonu nic moc, nejhorší je však ten pocit lehkosti a až možná přílišné volnosti, jakou pociťujete tváří v tvář šluchtě pod vámi. Počasí je ideální, mraky v údolí se rozplynuly, panuje azůro a naprosté bezvětří. Odhodlávám se k prvnímu oblouku. Vzhledem ke sklonu a charakteru sněhu budememe muset začátek asi skákat. Následuje chvilka rozmýšlení, pak rozjezd, odraz a čekání na to, co se stane při dopadu. Prašánek moc nedrží, asi metr jsem odjel s vrchní vrstvou, dá se to ale ustát a pokračuju dál.
Horní pasáž je skutečně strmá. S narůstajícím počtem oblouků dostáváme víc a víc na jistotě, střídáme pořadí, fotíme, rozdejcháváme. Připadám si jako v televizi. Sníh se pod lyžema v obloucích rozlétává a sype do údolí, všechno to jiskří v záři ranního slunce. Je to asi to nej, co jsme kdy oba zažili.
Po překonání kritického padesátimetrového úseku, kdy se stopa za jezdcem povážlivě ledově leskne, následuje prostřední široká část, kterou užíváme snad nejvíc, dá se jet rychle, rádius oblouků se zvětšuje, sníh rozšiřuje a létá na všechny strany, prostě paráda.
Do závěrečné štěrbiny se řítíme skoro v euforii, kterou završujeme malým dropíkem a přeskočením nástupové trhliny. Jsme dole, živí a zdraví, válíme se ve sněhu, trochu si zahulákáme, pogratulujeme a užíváme pocit, kdy nám začíná docházet, co že jsme to vlastně sjeli.
Loudáme se zpátky k bivaku, vychutnáváme okolní ledovcové divadlo, pobalíme, zapíšeme do knihy a dáváme výškově 1000m bezchybný a nekonečný freeride až na ledovec, po kterém se pomalu došouráváme k silnici.
Těch prokletých dvanáct kilometrů asfaltové avantýry jsme nakonec zvládli překvapivě rychle, poslední ohlédnutí na Glockner se bohužel nekonalo, protože mraky zase stouply a bylo hnusně. Měli jsme kliku, potřebovali jsme jeden bezchybný den a ten jsme dostali. Nevím, komu za něj poděkovat, z části možná i duchu velkého šlechtice, že nás pustil do své krásné cesty.
