Autor: marek
Přečetl jsem si na vašem webu nějaké články o surfingu a nedá mi to napsat jeden vlastní. Docela mi je líto, že se toho o téhle zábavě v Čechách moc nepíše, ale na druhou stranu mi je jasné, že díky naší zeměpisné poloze se není čemu divit. Co se týká mě, tak surfový prkno jsem měl v ruce jen jednou a to mi ho v Polsku u moře při mountainboardové Red Bull Tour půjčil místní frajer za 3 Redbully na 10 minut. V tu dobu jsem byl rád, že na něm vůbec ležím a držím se na hladině aspoň trochu stabilizovaně…
Už je to víc než rok, co jsem se rozhodl vydat někam za opravdovým surfingem. Byl jsem si docela jistý, že surfing není o měsíční dovolené někde u moře, ale že zabere poměrně víc času. Rozhodl jsem se obětovat i trochu víc peněz, spojil příjemné s užitečným a zaplatil si studium v Austrálii.
První 3 měsíce školy (jazykovky) jsem si zaplatil v Brisbane… Věděl jsem, že tohle město nemá podmínky k surfování, ale čekal jsem, že vydělám nějaký „lowe“ a pak bude všechno snazší. Chyba lávky… najít práci v Brisbane bylo jako hledat jehlu v kupce sena, takže jsem víc utratil než vydělal a už se těšil, až se přestěhuju na Gold Coast. Surfařský ráj. Ten je jen 90km jižněji od Brisbane a tady jsem měl i zaplacenou školu číslo dvě.
Na prvního opravdového surfaře jsem narazil hned první den a to tak, že zrovna sháněl spolubydlícího. Při výběru z několika zájemců jsem ho asi zaujal svým bláznivým nápadem – přijet ze střední Evropy do Austrálie jen kvůli surfingu, nevědět o tom poměrně nic, ale mít tu správnou chuť.
Rád bych napsal, že po několika měsících v jednom domě jsem nepoznal nikoho s podobným životním
stylem. “Surfing is my religion” – věta na volantu jeho kombíku s vytrhanýma zadníma sedačkama a stále vlhkým neoprénem vystihuje vše. Stovky jeho vlastních fotek, kde ani na jedné nechyběl oceán a vlny, tucet prken v garáži, zcestovalý svět se surfem v ruce, denně v oceánu a jak on sám řekl: “Díky věci, která „makes me happy“ jsem vlastně neměl čas ani na školu, ale nemyslím si, že bych se tam naučil víc”. Jmenuje se Jey a teď si nejspíš chytá vlnky někde u Perthu. Pro začátek mi půjčil jedno z jeho prken, vysvětlil co a jak, dal najevo, ať nikdy nezapomínám na respekt k oceánu, zeptal se, jestli umím plavat, a poslal mě to zkusit. Čekal jsem nějakou podobnost se SNB, ale jeho větu, že základní rozdíl je v tom, že při snowboardingu jsou v pohybu jen dvě věci (já a prkno) a při surfování je tam o jednu navíc (vlna), jsem pochopil hodně rychle. Z vlastní zkušenosti můžu říct, začátky člověk tráví víc pod vodou, než aby myslel na to, že stojí na prkně a někdy je rád, že mu aspoň ta hlava vykoukne nad hladinu.
Při výběru prkýnka, když vám ho zrovna někdo nedá pod nos, jako mě, je dobré se zaměřit na větší kousky. 
Délka, šířka a tloušťka hodně usnadní pokroky – prkno je na vodě stabilnější. Já osobně jsem začínal na short-boardu, ale byla to chyba. Krátké prkno jsem zvolil jen proto, že se mi nechtělo s dlouhým jezdit každé ráno na kole na pláž.
Je hodně věcí, které je potřeba vědět, než vůbec do vody vlezete. Jedna z nich je, že existují určité proudy, kterých se dá dobře využít k dostání se za vlny, ale musí se z nich také umět včas vyplavat (nikdy ne proti), abychom se za ty vlny nedostali až moc daleko a nemusela pro nás jezdit třeba i Baywatch.
Abychom se mohli dostat vůbec k vlnám, je potřeba naučit se na surfu pádlovat a dostat tu správnou stabilitu. Nemá to nic společného se stylem kraul, ale každý určitě někdy plaval na nafukovacím lehátku břichem dolů a při troše představivosti se to dá porovnat. Na lehátku vám ale nepřekážejí metrové vlny. Pro
tenhle případ je asi nejdůležitější věcí na surfingu tzv. duckdive. Důležitost je srovnatelná s ollie u skateboardingu. Čím lépe duckdive umíte, tím rychleji se k vlnám dostanete, tím více si jich chytíte a svoje umění zlepšíte. Používá se k překonání už zlomených vln a pěny, která se proti vám valí. Pěna se nesurfuje a když se přes ni nedostanete, tak jste pořád nohama na břehu. Jde o to, že před padající vlnou nebo pěnou zatlačíte špičku prkna pod vodu, prohnete se, jako když kočička líže kašičku a kolenem nebo nohou zatlačíte pod vodu i tail prkna. Chvíli jste s prknem pod vodou a pěnu se snažíte podplavat. Tak jako ollie, i Duckdive můžete zlepšovat neustále. Když se vám podaří dostat se k teprve tvořícím se vlnám tzv. safe zone, stačí se jen na surf posadit, vydechnout, kochat se silou oceánu, pohledem na ostatní a těšit se z toho, že vám rostou tricepsové svaly a ramena.
Než se rozhodnete s nějakou tou vlnkou pádlovat a pokusit se ji chytit, je lepši si pro začátek vybrat lokalitu s písečným dnem bez kamenů a korálů, aby to nebyla vlnka na nějaký čas poslední (Gold Coast je pro začátečníky ten správný výběr). Jsem si docela jistý, že to s každým aspoň několikrát o dno práskne. Když mě taková vlna semele, snažím se držet za každou cenu prkna (za prvé abych s ním rychleji vyplaval nad hladinu a za druhé aby mi to prkno pod vodou nenafackovalo). Když už je vlna větší a prkno neudržíte, je dobré si rukama chránit hlavu a snažit se najít nejkratší cestu nad hladinu. Je to tam pod vodou jak v automatické pračce.
Když už si vlnky trochu „ochmatáte“ a nějakou chytíte jen vleže (zjistíte to podstatným zrychlením) je třeba se začít stavět. Ze začátku má každý radost z postavení se aspoň na pěně. Co je ale úspěch – spustit se do stavící se vlny jak do U-rampy a pěkně ji sjet.
Celý fígl spočívá v tom, že si počkáte a vyhlídnete tu svou přicházející vlnku, začnete před ní pádlovat co to
jde, abyste se aspoň malinko přiblížili její rychlosti a když už víte, že by to mohlo vyjít, tak to chce trochu zatlačit nose a současně se vyhoupnout na prkno, přenést váhu na tail a jet. Chce to také vědět, kterým směrem se vlna láme, a tím směrem se i vydat. Pořád je ale pod vámi jen valící se voda a ta je sakra nestabilní.
Pocit rychlosti, volnosti a tun valící se vody v dosahu ruky se nedá přirovnat k žádné jiné srandě. Přidám ještě jeden z prvních a současně nejhezčích triků. Když už víte jak vlnu sjet (což aspoň mě zabralo hodně měsíců a stále ještě zabírá), nedá vám to nezkusit se do ní schovat a dostat se do tzv. barrelu. Chce to ty správné vlnky, po postavení se k vlně hezky nalepit a nechat ji přes sebe padat. Když se vám to podaří aspoň na zlomek sekundy, máte pocit, jako by to byla věčnost, a výhled z tunelu ven, než vás to smete, je něco na co se nezapomíná. Byl jsem svědkem také 13-ti sekundového barrelu Shaun Gossmanna při Quiksilver PRO tady na Gold Coastu, a to už je nářez.
Podobně jako většina board sportů je i surfing hodně o životním stylu, cestováni za nejlepšími podmínkami, nezávislosti a aktivním odpočinku. Hlavně ale o lásce k přírodě a možnostech, které nám dává. Když se vám například poštěstí, jako mně včera, surfovat po boku se skupinkou delfínů, člověk se musí smát radostí.
