Autor: pospecz
Ti z vás, kteří jsou zaháčkovaní v nějakém partnerském svazku však musí udělat jeden z nejdůležitějších kroků vaší freeridové kariéry ještě před jejím samotným začátkem – a to zasvětit do tajů tohoto sportu také vaší jemnou a křehkou polovičku; pokud teda nechcete jezdit jenom s kámošema.
Přesvědčovacích metod je celá řada a každý z nás má naučený svůj styl – od pozitivního psychologického působení, že: „ …právě tohle je to pravé pro tvoje povahové vlastnosti, miláčku (odvaha, touha po něčem novém, výjimečném a dobrodružném atd…)“, přes direktivní přístup typu: „tady máš nový boty a vázko a ode dneška nebudeme dělat nic jiného…“. Výběr metody nechám na vašem uvážení, z mých zkušeností je asi nejlepší kombinace obojího, povzbudit a lehce postrčit…
Každopádně ke sdílení podivné skialpové či freeridové záliby bude potřeba několik zásadních dispozic vaší partnerky. Předně musí mít ráda hory a musí umět jezdit, to je asi každému jasné. Měla by bez problému a zaváhání hoblovat jakoukoliv černou sjezdovku v jakémkoliv typu sněhu a neměla by chtít místo do Alp jezdit třeba na Mallorcu (pak je lepší jezdit s těma kámošema…). Za druhé bude muset mít odpovídající fyzičku. Tím samozřejmě nemyslím, že budete žít s nějakou chrticí, ale vyšlápnout černou sjezdovku by jí nemělo činit zásadnější těžkosti. Za třetí by měla mít aspoň kousek odvahy; čím větší bezmozek tím lépe, ale takových holek zase moc není.
Zkoukněte a ohodnoťte vaší holku a postupujte vylučovací metodou od čísla jedna do čísla tři. V zásadě platí, že nesplňuje-li jednu z kategorií, pak se na přesvědčování vykašlete a jděte cestou přijatelného kompromisu, protože není nic horšího, než něco někomu vnucovat proti jeho vůli a schopnostem. Hlavně se to nechce dostat do situace, kdy přítelkyně chodí a jezdí jenom kvůli vám, předstírá zájem a přitom trpí, z důvodu, aby se vám ještě víc zalíbila, anebo vás třeba neztratila. Zvolte takovou taktiku, kdy k rozhodnutí zakoupit matroš dojde sama vlastní cestou, na které jí budete občas usměrňovat. Hlavně to chce trpělivost a nic neuspěchat.
Pokud se vám úvodní krok zdaří a vaše přítelkyně právě dorazila z krámu s novou výbavičkou, začnete logicky plánovat první „vejlet“. Myslím, že je celkem jedno, do čeho se společně pustíte, snažte se však vyvarovat několika zásadních chyb. Chybou číslo jedna je špatné počasí, zvlášť první akcičky by se měly odehrávat v azúru, aby to bylo pěkně do pohody. Chybou číslo dva je příliš přehnané info o rizicích backcountry, abyste vaší slečnu nedostávali do zbytečného stresu. No a chybou číslo tři je vaše přecenění jejích fyzických možností, hlavně zpočátku. Plánujte teda krátké, pohodové sjezdy. Skialp nebo sněžnice, to je úplně nový pohyb a někomu může přivykání trvat i celou první sezónu. Hlavní je otázka bezpečí – nezapomeňte, že alespoň zpočátku budete mít odpovědnost nejen za sebe, ale taky za vaší partnerku!
Shrnutí všech chyb dohromady teda zní – hlavně neznechutit! Naše poslední doporučení na závěr zní – nikdy nešetřete na botách! Není nic horšího, než pohled na zalepené, puchýři zdevastované krásné nohy vaší přítelkyně!
Aby článek nebyl psán stylem „o nás bez nás“, požádali jsme o ženský pohled na věc nadějnou skialpinistku Kamilu Hladíkovou, která říká:
„Nevím, jestli jsem zrovna z těch nejpovolanějších, kteří by měli psát o ženském skialpinismu, protože v Čechách jsou dívky (nebo spíš ženy…), které jezdí docela pěkné husťárny. A samozřejmě je tu i několik závodnic, kterým to zase přinejmenším dobře šlape. Já sice nepatřím do žádné z těch dvou skupin, ale skialpinismus už přeci jen provozuju nějaký ten pátek, takže o něm snad něco málo vím.
Úplné počátky mé skialpové „kariéry“ leží kupodivu v celkem dávné minulosti, kdy jsem ještě o tomhle sportu netušila zhola nic. Asi to tak taky má být, protože pokud to tak není, je otázka, jestli jsou skialpy pro takovou slečnu to pravé ořechové. První freeridové výlety jsem absolvovala tak v 10, 12 letech při pobytech na jisté chatě v Krkonoších a účastnilo se jich kromě mě několik dalších nadšenců – účastníků zimního tábora jednoho kdysi jakžtakž prosperujícího pražského státního podniku. Pod vedením zkušeného vedoucího (M.P.) jsme sjížděli volným terénem celkem prudké svahy kolem chaty a pak jsme se pěšky drápali zpátky nahoru. Musím dodat, že zdaleka ne každého takové výlety lákaly, protože cesta zpět na chatu bývala s lyžema na rameni dost krušná.
První výbavu jsem si koupila až o mnoho let později, ale přesto můžu říct, že jsem zažila období, kdy v Krkonoších ještě nebylo skoro tolik skialpinistů, jako běžkařů, a kdy tím pádem KRNAP nebyl zdaleka tak ostražitý a dalo se jezdit téměř cokoli bez akutního nebezpečí napadení zuřivým ochranářem (v lepším případě na běžkách, v horším pak rovnou na skútru). Získala jsem si tak ke skialpům už od počátku velmi kladný vztah, protože hned první rok jsme „vysmahli“ pár krkonošských klasik, jako (—– přísně tajné pozn. red. —–). Možná díky tomu, že jsem malá a lehká, nepocítila jsem při přechodu ze sjezdovek na skialpy téměř žádný rozdíl a od té doby jsem na obyčejných sjezdovkách ani nestála (nevím kvůli tomu sice ani, jak se „karvuje“ na v posledních letech módních “plachtách“, ale myslím, že o prvotřídní lyžařské zážitky jsem rozhodně ochuzená nebyla). Každý rok si až několik týdnů užíváme metrové vrstvy prašanu v Roháčích i Alpách (pokud počasí dovolí), v horším případě pak bojujeme s ledem nebo krustou, což mi sice dodnes poněkud činí potíže, ale tolik adrenalinu a zážitků bych na sjezdovce honila jen těžko.
Spousta holek má možná obavy z toho, co, bohužel je to tak, představuje velmi podstatnou část skialpinismu, tedy ze stoupání. Je pravda, že výstupy na skialpech vyžadují kromě dobrých bot, které netlačí, také trochu fyzické kondice a kupodivu i odvahy, protože já osobně zažívám mnohem víc strachu při výstupech v prudkém svahu nebo při cestě po hřebeni, než při jízdě samotné. Na druhou stranu má ale člověk při výstupu víc času dívat se kolem sebe a užívat si okolní scenérii a večer jej pak nehřeje jen pocit, co že to dneska báječného sjel, ale taky pocit, kam až se to dneska vydrápal (a pro holky taky kolik kalorií tím spálil!).
Co se týká sjezdů, je jasné, že od upravené sjezdovky se zpravidla dost liší, nicméně v naprosté většině případů jsou to mnohem menší hrůzy, než to vypadá (zejména díváte-li se na to z protilehlého kopce…). Zdaleka největším problémem nebývá většinou sklon (pokud se nechystáte právě na Pallaviciniho), ale spíš kvalita (nebo naopak nekvalita) sněhu. Je několik typů sněhu, při kterém se nemusí sjezdování bát ani skialpinističtí začátečníci a začátečnice (nemluvím ovšem o lavinovém nebezpečí!). Úplně nejlepší je samozřejmě lehounký prašánek, ve kterém to jde samo, ale sjezd se dá užít i na tvrdé krustě, která nese a nepropadá se, v menší vrstvě těžšího přemrzlého (ale sypkého) sněhu, nebo v jarním firnu. Výše zmíněné druhy se ale bohužel vyskytují v trochu jiných zeměpisných šířkách, takže jestli se chystáte na skialpy do Krkonoš, připravte se zpravidla na ty největší humry: nejčastější je už několikrát zmiňovaná krusta, kterou alespoň trochu esteticky sjedou jen ti největší borci. Aspoň je ale míň nebezpečná než tzv. „ledová hora“, kdy lyže nestíhají už vůbec nic a vy se jen řítíte po hraně dolů bez možnosti jakkoli ovlivnit směr jízdy, natož pak udělat oblouk. Další vypečenou možností je „kaše“, popřípadě „břečka“, ve které se sice jede celkem dobře, ovšem jen pokud se vám vůbec podaří nabrat alespoň nějakou rychlost, abyste nemuseli i z kopce šlapat.
V požadavku na tento článek zaznělo, že by v něm mělo být možné nalézt odpověď na
otázku „jak přesvědčit přítelkyni, aby si koupila skialpy?“. Tak nevím, jestli se mi to podařilo. Ale pravdou je, že kromě nekonečného utrpení při nekonečných výstupech, kdy se hrabete ve dvou metrech lavinového prašanu půl kilometru za svým nadšeným skialpinistou, nebo totální paralýzy, kdy stojíte nahoře nad příšerným srázem vybaveným prvotřídní krustou nebo zcela ledovým, širokým tak dva metry a dole popřípadě končícím nejlépe kolmou skálou, kterou ti šikovnější možná zvládnou objet, skýtá skialpinismus spoustu zábavy, potěšení a taky úžasný pocit uspokojení, hraničící někdy až s pocitem vlastní výjimečnosti. On potom večer od chaty už ten příšerný žlab nevypadá zdaleka tak hrůzostrašně, ale zato vypadá pěkně „hustě“, takže vůbec nechápete, jak jste ho mohli vlastně sjet.“
Hodně nových a netradičních zážitků do konce sezóny vám přejí Laviny.cz!
