Autor: mt
Chillertal neboli známá oblast Zillertálského údolí je z Prahy co by kamenem dohodil. Stačí ´sednout´ v Praze na dálnici, ze které pak sjedete asi 30km před Insbrukem přímo do údolí. Většina to zná neboť v poslední době se tato lokalita stává pro našince dosti populární.
Den 1
Volba prvního dne padla ne úplně první středisko Chillertalu, jinak spíše známému Zillertalu – Spieljoch. Ne vždy zde bývá v tomto nejnižším středisku v celém údolí možnost sjížděť až do údolí, tak jsme toho chtěli po nedávném vydatném sněžení využít. Sluneční paprsky se prodírají ranní mlhou válející se v údolí. Jinak skrz ranní mlhovinu na nás vykukuje modrá obloha a bílým práškem obtěžkané vrcholky koupající se ve slunečním svitu. Vypadá to na ideální podmínky. Kolem jednácté již sedíme v kabině a necháváme se vyvážet na vrchol Onkeljoch, 2050m. Nahoře pěkně svítí sluníčko a je klid. Poslední lednový týden zde ještě není ani památky po prázdninových davech. Prostě pohodička. K tomu všemu pět hodin možnosti využívat lanovek k dopravě nahoru před námi slibuje zábavu a pár zajímavých pohybových kreací v po kolena hluboké bílé hmotě zvané sníh, tzv. powpow koupel. Neztrácíme čas a už se rozjíždíme.
Venca oblast trochu už zná, což znamená vybraná místa na jistotu, včetně dojezdů. Ty se však občas ne úplně vydařily. I tak byly první jízdy v několikadenním většinou rozjetém prašanu podél sjezdovek pěkným zpestřením. Zbylé volné kousky zase příjemným překvapením. Postupně objíždíme středisko a koukáme co se kde děje a vůbec jezdíme stylem kde, co a jak. Jednou průsekem pod sedačkou, ke které se pak v dolní části u lanovky dostáváme přes visutý ochranný mostík. V další jízdě přejíždíme na druhou stranu k zamrzlému horskému jezírku. Z jeho pravé strany, pohledem stojícího na hoře, máme z některé z předešlých jízd vyhlédnut pěkný výsek v lese relativně dobrého sklonu. Steep and deep! Na kraji se v hlubokém sněhu rozdělujeme na prohledání okolí. Já s Koreou a Maříkem jdeme dál vlevo. Směr v konečném efektu správný. Dohromady celkem ne víc jak 100 kroků před námi leží výsek v lese s povalenými stromy a metrem a půl sněhu. Krátce prohlídnout, vybrat lajnu a hurá dolů … dvě tři zatáčky, rychlé potvrzení správné cesty, indy ollie přes vyklíněný kořen, dopad do peřiny a odjezd dál mezi stromy rovnou ke spodní stanici sedačky. A znovu nahoru …
Opravdu vydařenou jízdu pak představoval sjezd z horního hřebene Onkeljochu až do města. Horní část neměla chybu. Spoustu prostoru, jen pár křoví, a hlavně skoro neprojeto. Trasa pak ve spodní části vede místy dost hustým lesem, kde je občas kvůli těžšímu sněhu těžko manévrovat.
Vyvrcholení dne se koná při finálním freeridingu jižní stranou až k silnici vedoucí do
Hochfüegenu. Od lanovky je k tomu potřeba vyšlápnout cca 100 metrů na hřeben a odtud po krátkém sjezdu ve směru hřebenu se to dá už poslat pěkně dolů. V horní části, přes velká sněhová břicha, poskytující při dostatečné rychlosti a lehkém odrazu krátký mini air time. Prostor se dál otevírá a vybíráte si trasu neporušenou plání, která se různě vlní a vytváří terénní zajímavosti vybízející tělo k všemožným pohybům a menévrům pro městského člověka ne zrovna častých. To všechno pouhých 300 metrů od sjezdovky. Dostáváme se na úroveň lesa. Zpočátku jsou stromy pěkně dál od sebe, jen se za námi práší. Les pomalu houstne a začíná se objevovat flóra v podobě křoví, kde je radno mít brýle nasazené. Zjišťujeme, že zvolená dojezdová trasa k silnici není zrovna z těch nejlepších. Sníh na jižní straně je o poznání těžší než o pár metrů výše, horní vrstva je v podobě krusty. Vzhledem k manévrování ve velmi těsném prostoru to vyžaduje zvýšenou pozornost a námahu. Po nějaké době se koněčně dostáváme k silnici. Stopujeme a hned první auto bere Vencu, který má dole v Füegenu auto. Po chvíli bere další mě. Freeriding se vším všudy. Takový byl tedy den č. 1 – pow pow shredding.
Den 2
Po hodně mrazivé noci se probouzíme s výhledem na modrou oblohu. Stromy jsou stále pěkně obtěžkány bílými polštáři, což slibuje další den freeridingu. Máme naplánováno vydat se trochu dál do backcountry, kde to má už Venca projeté. To je vždycky nejlepší, nechat se pár dní vozit s “lokálem” a poznávat oblast – tudy jo, tamhle spíš ne. Přeci jen, když člověk vyrazí někam na dva tři dny, nebo i jen týden, většinou se nemusí dostat tam, kde se dá jezdit nejlíp.
Vyrážíme jezdit do Kaltenbachu, jinak středisko Hochzillertal. Dlouze nás vyváží gondola až nahoru. Po chvíli se před námi otevírají první vrcholky střediska, některé již pěkně projeté mezi skalami nahoře.
Protože je sobota, všude je o poznání více lidí a nejpatrněji se tato skutečnost projevuje v době čekání na sedačku. První jízdy si dáváme lesík, kde se schovává množství neprojetého materiálu. Na dopolední proježdění příjemné a k tomu se začínají kolem poledního davy vytrácet na jídlo. Přejíždíme na druhou stranu střediska, kde vede lanovka na hřeben, ze kterého lze sjet do sousedního Hochfüegenu. To také činíme. Nesjíždíme však úplně dolů a zastavujeme se u horské chatky, kde dobíjíme energii. Už nevim koho z partičky napadla záležitost týkající se samotné chatky a především její zapadané střechy. Nápad se líbí všem a tak se chytáme lopat ke stavění náskoku. Seskok není sice prudký na dojezdy, ale zato aspoň do půlmetrové peřiny. Vše je asi tak po půl hodině připraveno a může začít testování. První pročísnul sněhovou střešní čepici representant Mařík. Skok se ještě trochu poladil a začala další zábavná aktivita. Takto jsme strávili tři hodiny za nádherného, sluncem zalitého dne. Každopádně příjemné odpoledne. Pak už jen sjíždíme lesem do Hochfüegenu na schibus , který nás sváží k nádraží ve Füegenu, kde přesedáme na údolní vláček směr Mayrhofen.
Následující den už azuro není, ale modrou oblohu zahalila šedivá záclona, ze které sype nový sněhový materiál. K tomu docela hustá mlha, takže se dá jedině v lese. I tak je viditelnost mizerná, takže končíme a nic extra se dál už neděje.
Každopádně dva předešlé dny stály zato a těšíme se na další průzkum oblasti. Snad to tuto zimu ještě stihnem.
