Autor: vítek
Whistler-Blackcomb je jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších zimních středisek Severní Ameriky. Leží na západním pobřeží Kanady v provincii Britská Kolumbie 120 kilometrů severně od Vancouveru a 354 kilometrů ze Seattlu.To znamená, že když se tam chcete dostat, je nejjednodušší nastoupit v Praze do letadla a ve Vancouveru z něho zase vystoupit. Pak vlakem nebo autobusem, který je o dost levnější, a s ním zdolat 120 kilometrů, které zbývají do Whistleru, a jste na místě.
V roce 2002 jsem chtěl strávit zimní sezónu někde na horách, kde je kvalitní sníh celou zimu a kde se dá pracovat, protože na to, abych jenom jezdil, jsem nikdy neměl. Přiletěl jsem po prázdninách do Whitehorse, to je na severu Kanady v Yukonu nedaleko Aljašky. Ve Whitehorse jsem koupil auto a trochu to tam procestoval, abych viděl to, co je potřeba vidět, když vás aspoň trochu zajímá doba zlaté horečky na konci 19. století, jak o ní psal London. No a pak už jsem vyrazil dolů na jih. Původně jsem nevěděl, jestli se v Kanadě dá vůbec někde jezdit, ale když jsem se o to začal víc zajímat, zjistil jsem, že jsou dvě místa, kam by se dalo jet. Měl jsem na vybranou Banf v Albertě a Whistler v Britské Kolumbii. Musel jsem se rozhodnout pro jedno z těchto míst nejpozději na křižovatce ve Fort… , kde se cesta dělila. Dělalo mi to těžkou hlavu, ale nakonec jsem odbočil doprava a vyrazil směr Whistler.
Kanada je nádherná země plná zvěře, a tak není velkou zvláštností potkat na podzim, kdy se do Whistleru začnou sjíždět rideři z celého světa, třeba medvěda. Lesy kolem dokola jsou jich plné. Řeka a zdejší jezero Alta je zase plné ryb, což byl důvod proč sem kolem roku 1920 začali jezdit turisté. Chytali ryby, pozorovali medvědy a kochali se výhledem na nádherné hory všude kolem. A tím se začala psát zdejší historie. V roce 1960 se malá smečka podnikatelů z Vancouveru rozhodla vytvořit na tomto nádherném a klidném místě středisko pro alpské lyžování. Chtěli si splnit sen a uspořádat tam zimní olympiádu v roce 1968. Nově vzniklé lyžařské středisko Whistler dostalo jméno po místním horském skřítkovi a pro veřejnost bylo otevřeno v roce 1966. I přes to, že se Whistler opravdu povedl, olympiáda se tam nikdy nekonala. Alespoň prozatím. Avšak vše se změní v roce 2010, kdy Vancouver pořádá zimní olympiádu a Whistler bude místem, kde proběhne několik soutěží. Oblibu si však získal velice rychle, hlavně díky svým vynikajícím podmínkám. Na Whistleru napadne průměrně za sezónu devět a půl metru sněhu a jsou tady nejdelší sjezdovky v Severní Americe. A protože leží blízko Spojených států, oblíbili si ho zejména Američané, protože Kanada je pro ně levná. Je tomu asi tak, jako jsou levné Čechy pro turisty z Německa.
Když jsem do Whistleru přijel, měl jsem ten zvláštní pocit, který mám vždycky, když se takhle někam dostanu. Všechno je pro mě nové, nevím, kde mám co hledat, ale je mi jasné, že za pár dní, až se tím neznámem prokoušu, budu tady doma. První měsíc jsem bydlel v autě na parkovišti pod lanovkou a marně jsem hledal práci a ubytování na zimu. Na práci bylo ještě moc brzy, protože všechno před sezónou ještě spalo, a na shánění bydlení už začínalo být pozdě. Začínal jsem mít už černé myšlenky, ale nakonec jsem měl štěstí. První práci jsem sehnal přímo u parkoviště, kde jsem pomáhal dodělávat nádherný betonový skatepark. No a bydlení jsem sehnal pár týdnů na to. Akorát včas. Slunečné a dlouhé babí léto se jako mávnutím proutku změnilo v nepříjemný podzim s dešti, sněžením a zimou. Nastal čas na to jít do práce a vydělat si na sezónní permanentku a na rentu pár měsíců dopředu, abych, až začne pořádně sněžit, nemusel shánět peníze po všech čertech.
Sezóna ve Whistleru začíná 21. listopadu a končí 9. června. Protože je středisko velmi oblíbené, navštěvuje ho mnoho turistů. O víkendech, hlavně pak o Vánocích a jarních prázdninách, jsou vesnice i sjezdovky přelidněné. Pokud je člověk zmlsaný a nechce se mačkat v prázdninovém davu, koupí si sezónní permanentku, která neplatí o víkendech a svátcích, a ušetří tím pár set dolarů. Permici je možné také vyhrát v některé ze soutěží, probíhajících při zahájení sezóny. Například „standing contest“, který byl několik dní před rozběhnutím lanovek. Lidé se sešli oblečení jako na kopec dole u lanovky, nazuli lyže a prkna a stáli. Byla to soutěž na 24 hodin, ale kdo vydržel nejdéle, vyhrál sezónku a ušetřil něco přes tisíc dolarů.
Jak už název Whistler-Blackcomb napovídá, jde o dva různé kopce. Někteří domorodci jsou vyhranění a jezdí jen na jednom z nich. Jedni prostě mají raději Whistler (2181 m.n.m), druzí Blackcomb (2284 m.n.m.). Ale každý z nich má něco do sebe. Na obou jsou výborná místa na freeride a mraky sjezdovek. Na obou je i snowpark.
Když jsem poprvé vyjel nahoru, byl jsem dost zklamaný. Středisko číslo jedna ve světě, jak je Whistler často označován, jsem si po procestování evropských hor představoval docela jinak. Pak jsem si ale uvědomil, že je tím asi myšlena hlavně vesnice dole v údolí s mnoha bary, hospodami, diskotékami a restauracemi a pak množství lidí, které jsou místní lanovky schopny přepravit za hodinu. No, nakonec jsem se smířil s tím, že jsem po zimě v Chamonix trochu neskromný, a snažil jsem se na věc koukat méně kritickým okem. Na Blackcombu jsem našel nejlepší snowpark, jaký jsem kdy v životě viděl.
Snowpark zabírá dvě souběžné sjezdovky, mezi kterými je sedačka s výhledem na
překážky. Na jedné straně je jednodušší park, kde se nic neplatí, jsou tam menší skoky a raily pro začátečníky a širokou veřejnost. Vstup do druhého parku stojí $16 na sezónu, může se tam jen v přilbě, park je monstrózních parametrů a naprosto dokonalý. Je tam všechno, po čem může srdce snowboardisty a freeskiera toužit. Velké a ještě větší kickery, cornery, obrovské, různě zakřivené raily a na konci všeho je u-rampa. Park denně udržuje tlupa šikovných frajerů, které to baví, vědí co dělají a jsou za to placeni.
Když sněží, nikoho normálního park nezajímá. Jezdí se prašánek a dostane se na každého. Když pak vyleze sluníčko, je nejlepší čas vyrazit za dobrým sněhem mimo sjezdovky. Z horních stanic lanovek se poměrně snadným výšlapem dostanete k parádním terénům. Jen je potřeba vědět, kam dojedete, když se pustíte z kopce dolů, a hlavně nepodceňovat laviny, které mohou dík velkým sněhovým srážkám dosáhnout bizarních rozměrů.
Nejlepší na tom všem je potkávání nových, zajímavých lidí. Hodně dobrých snowboardistů a freeskierů ve Whistleru jezdí jen tak pro radost a závodění je vůbec nezajímá. Když ale člověk vidí, co předvádějí, zůstává rozum stát. Hravě by strčili do kapsy leckterou hvězdu naší scény, ale nedělají kolem toho žádný rozruch. Prostě je baví jezdit. Obecně jsou ve Whistleru lidé přátelští a když se s někým skamarádíte, můžete se s ním v horách dostat do míst a zažít věci, o kterých se vám ani nesnilo.
Když už má člověk zimy plné zuby (a ten stav se může dostavit poměrně brzy, třeba už ke konci března, kdy je sezóna ještě v plném proudu), není nad to pak vytáhnout z pod matrace pár uškudlených stovek dolarů, koupit letenku do Kostariky nebo na Hawaii a vypadnout z vlhké a studené kanadské zimy za létem, vlnami a opálenými slečnami v bikinách…mňam!
Rada na závěr: učte se, bez angličtiny pro vás bude strastiplná už cesta z letiště.
Vice info na www.whislter-blackcomb.com
Vsechny fotografie u clanku Copyright Whistler-Blackomb 2003 – backcountry v prosinci 2003.
